Gruzie, Kavkaz 2011
| Zápisky | Fotky |
Zobrazit stránku: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33
Chceme do Omala!
Den sedmý, úterý, 2. srpna
Brzy zrána jsme vyběhli nahoru na pevnost Tmogvi udělat několik zbytečně krásných obrázků při východu slunce. Hluboko pod námi, skoro v řece, asi 100 metrů pod silnicí jsme spatřili auto, jehož šoféra štěstí opustilo. Kousek vpravo, sedm statečných kravek pochodovalo silnicí na pastvu. Vychutnávali sme si to luxusní ráno. Zavčasu ale musíme zpátky ke kláštěrům ve Vardzii, bo v 10 nám odráží maršrutka do Tbilisi. Rozloučit se s Vardzií, dát pac Psince a pokračovat dále.
Prognózy o 42° vedru v Tbilisi nelhaly. Jev, kdy vítr olizoval ruku, co člověk vystrčil z okénka maršrutky ven, Kuba trefně nazval fénem. Na maršrutkovišti v Didube v Tbilisi se nás hned chopil ochotný vychrtlík, poradil nám a vyvedl nás až k metru, koupil nám lístek a posadil na přijíždějící vlakovou soupravu mířící na východní předměstí Tbilisi do Samgori, kde je druhé, menší maršrutkoviště. Odtud jezdí spoje na východ. Akorát tam, jakoby na nás, čekala dnes již poslední maršrutka do Telavi.
V Telavi jsme těsně před zavíračkou stihli nakupit zásoby na trek, včetně lahodných rajčátek a sýra, a začali se poohlížet po někom kdo by byl ochotný nás hodit do Omala. Omalo je vesnička vprostřed Kavkazských hor a od Telavi a údolí řeky Alazani jí dělí asi 80km horskou cestou přes 3000 metrů vysoké sedlo Abano. Tož byl to dobrý kolotoč. Stačilo zmínit naše přání a s ochotnými šoféry se roztrhl pytel. Jenomže nadšení opadlo, když přišla na přetřes cena. Naše představy o sumě do 100Lari za vůz se zdáli být najednou přinejmenším naivní, když žádný z dopravců nechtěl jít pod 50Lari na hlavu. Až na jednoho... Rozumný a místního kraje znalý člověk by usoudil, že bez džípu tuto štreku překonat nelze. Ovšem tu se k nám začal hlásit mladík tatarské národnosti. Hrdě nám představil svojí trochu vetše vyhlížející Volhu a nabídl, že nás tam hodí za pade za všechny. My, z poloviny naivní, z poloviny dobrodružstvíchtiví ale především velkým penízem neoplývající, jsme si s ním plácli. Volhu jsme naložili tak, že se jí chuděře skoro kola podlamovala. Podělili jsme se s týpkem o zbytek melouna a vyrazili.
Jízda snů!
Brzy jsme zjistili, že Tatar cestu vlastně ani pořádně nezná. Dvakrát za kilometr se ptal lidí kudy kam. U čerpací stanice, po dlouhé konzultaci s bandou evidentně zkušenějších Gruzínců, si uvědomil, že jeho Volha na to zřejmě nemá a snažil se nám dohodit levný džíp. Už bylo půl desáté a tma. Cenu 300 Lari za džíp jsme vytrvale odmítali a ukecali Tatara, že nás za stovku hodí alespoň na sedlo Abano, což je asi v půli cesty. Borec nakonec kývnul a jeli jsme. Kotáry to byly neuvěřitelné. I teréňák by se tu zapotil. Náš šofér se každého protijedoucího džípu s obavou v očích, ale tatarskou statečností v hlase ptal, jestli jedem správně a kdy už tam budem. Po půl druhé hodině jízdy cestou, připomínající závodiště pro Truck trial jsme už jistě ujeli kus cesty a doufáme, že sedlo Abano musí být za každým rohem.
Seděl jsem na místě spolujezdce, na mojí straně byl sráz dolů, někam do tmy, čert ví jak hluboko. Kuba se mne zeptal, kolik místa rezervy máme vedle auta. Podle pravdy jsem mu ukázal přibližně tak, co se mi podařilo roztáhnout palec a ukazovák. Kubu a později i ostatní přepadl, záchvat smíchu... z hysterie? Zoufalství? Zoufat si už teď nemělo smysl.. Projeli jsme pod vodopádem, ještě tři zatáčky a jsme u mostu. Eto Abano, pravil šofér a zastavil Volhu. Nebyl to Abano pass, byl to Abano bridge. Byla už ale půlnoc a nám bylo líto, jak Volhy, tak tatara. Dali jsme mu flašku Ferneta, šli si ustlat pod most a doufali, že sedlo již nedaleko.
Zobrazit stránku: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33
| Zápisky | Fotky |