Gruzie, Kavkaz 2011
| Zápisky | Fotky |
Zobrazit stránku: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33
Lamas kogos
Den devátý, čtvrtek, 4. srpnaVzbudili jsme se dole pod městečkem, na paloučku mezi kravinci a kozinci, u Kakaové řeky, s chutí Tushetského piva na patře.
Na návsi, u rozpadlého kostela, se již od rána pracuje.
Chystá se hostina k dnešní slavnosti za padlého berana, kterou jsme s těžkým srdcem odmítli. Ach jo, čas nás tlačí. Možná budeme litovat, ale cesta před námi je ještě dlouhá, a tak se loučíme, dopíjíme poslední pohár Tusheti beer a vyrážíme dále.
Minuli jsme rujny strážních věží vesnice Parsma a po sléze dorazili k osadě Češo. Před vsí se pase stádo koz, či snad kozlů s roztodivně kroucenými rohy,
kousek dál v brodu přes řeku pod námi se napájí stádo koní a hned od prvního stavení už nás vítá sympatická babička a zve nás na chvíli spočinout. I spočinuli jsme a nelitovali! Dostalo se nám nahlédnout do babiččiny světničky plné pokladů, starých předmětů, nástrojů a knih - například sbírka tradičních Tushetských her... A dali jsme si do nosa! Čaj, sýr, khačapuri a boršč!
Co nabídnout na revanž? Leda slivovici. A akorát přišla druhá babička. Babička! Kdepak...možná tak věkem...ale houževnatostí, vizáží a chutí do života obě "babičky" působily jako dámy v nejlepších letech. Jo a byli to sestry! ...tedy přihnuli si s námi slivovice, pěkně ze špičky kozího rožku.
Ještě na oplátku jsme pomohli nahoře v ložnici seřídit zařízení k solárnímu panelu, co paní pořídil syn. Zde nás milá dáma opět překvapila. Na nástěnce měla sbírku diplomů z jazykových, ekonomických, turisticko-ruchových a dalších kurzů, a to s velmi mladými daty absolvování. Byla to zkrátka vitální babča, které to stále velmi pálilo a navíc na svůj věk vypadala pořád dobře, stejně jako její ségra.
Po solidním obědě pokračujeme v cestě. Hned za vsí jsme potkali sedláka na koni. Byl to takový milý strejda. My, s naší bagáží jsme pro něho byli evidentně ještě větší atrakcí, než on pro nás, bo si nás začal fotit svým (a na první pohled ne zrovna laciným) telefonem. Vůbec většina lidí v Gruzii, co na vsi často žije ve sporých staveních, na solidní telefon vždy peníze najde.
Strejda nám ze hřbetu svého oře srdečně pokynul na cestu a my později, k večeru, konečně dorazili do Girjevi - poslední vesnice v údolí. Sídlí zde pohraničníci, u kterých je třeba se zaregistrovat neb odtud je to do Čečny, co by kamenem dohodil. Hranice vede hřebenem přímo nad námi.
Gruzie je země plná pohostinných, srdečných a družných lidí a tady v zapadlém Tushetském Kavkazu to platí tuplem. Káťa, nejupovídanější členka výpravy, se hned dala do řeči s chlapíkem a obdržela pozvání k večernímu stolu. Tak proč ne. Postavili jsme stany a šli se družit. Po chlapíkovi ovšem ani stopy, ale z poza domu se vyhrnula banda řechtajících se děvčat, z nichž jedna se osmělila a pravila, že nás zvou na čaj. Možná, že chlapík si uvědomil, že s pozváním Káti si do chalupy pozval i čtyři borce a že to není nic pro něj a tak na nás poslal dcery s kámoškama, kdo ví... Každopádně jsme dostali čaj a cukroví a taky ulito po kalíšku Čači, což jsme slečnám nekompromisně opláceli slivovicí. Byli to studentky, přijeli sem na léto.
Uměli dokonce anglicky, tak jsme i rozvinuli jakous takous konverzaci. Naučili jsme se několik gruzínských slovíček, jako třeba jakýsi hrdelní chrčivý zvuk, něco jako "chrachorachrrr" prý znamená "žába". Holky byly pobaveny, když jsme jim do očí vmetli jednu z mála souvislých vět, co jsme gruzínsky zvládali - "Sche dzai lamas kogo!", "Jsi skutečně krásné děvče!" ..No a takyže byly, holky!
Zobrazit stránku: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33
| Zápisky | Fotky |