Gruzie, Kavkaz 2011
| Zápisky | Fotky |
Zobrazit stránku: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33
Aklimatizačka
Den sedmnáctý, pátek, 12. srpnaDnes přišlo další z líných rán. Podobně jako před několika dny pod Atsuntou, se nám taky dnes, po včerejší štrece, těžko vylézalo z brlohů. Až kolem poledne jsme se přemluvili a vyrazili na aklimatizačku. Nejrozumnější volbou je si při této příležitosti našlápnout cestu, kterou, pokud počasí dá, budeme absolvovat zítra za brzkého rána pod rouškou tmy.
Vydali jsme se tedy proti proudu ledovce Gergeti, cestičkou v suťovisku pod jižním úbočím Kazbeku.
Záhy míjíme Bílý kříž a po chvíli hned Černý kříž, dvě znamení, zkraje podél cesty směrem ke Kazbeckému sedlu. Za nimi se už ocitáme v moréně ledovce. Jak jsme stačili poznat včera, moréna znamená hromady kamení, kde málo který balvan leží pevně na druhém. Uvědomujeme si, že najít tudy cestu za ranní tmy nebude žádná prdel. Procházíme pod rozsejpajícím se skalním masivem Khmurdo. Prakticky nepřetržitě se shora sypou kameny, udržujeme bezpečnou vzdálenost. Kolem jsou poměrně rozměrné trhliny. Vážíme každý krok při pohybu kolem nich, do těch větších by auto vlezlo jak nic. Myslím na to, že v noci se tu budeme muset pohybovat zvlášť opatrně.
Kdyžuž si řikáme, že moréna by každou chvíli měla přejít v bílý povrch ledovce, zvedá se nepříjemný vítr a začíná sněžit. Pro aklimatizačku to stačí, velkou část cesty jsme si prošlápli, otáčíme se zpět ve výšce asi 4100 metrů. Během návratu jsme se ještě zastavili na sněhové plotně, abychom si udělali workšop o jištěném postupu na ledovci a o záchraně při pádu do trhliny.
Večer při soumraku jsem se usadil na kameni a díval se vzhůru jihovýchodní stěnou, pod kterou táboříme. Počasí se zlepšilo, vítr zmírnil. Při doutníčku pozoruju těch několik, doufaje neškodných, mraků olizujících vrcholovou homoli a uvažuju, jak to asi zítra dopadne... či nás Kazbek pustí až k vrcholu. Výstup není technicky náročný, ale přesto ve mě budí respekt. Nikdy se nikdo z nás nepohyboval ve výšce kolem pěti tisíc metrů, těžko soudit jak silně na nás buded působit. Navíc mám strach o počasí. Hlavou se mi honí obrázky z Himalajských expedic. Vzpoměl jsem si na film Libora Uhera, vystoupivšího před čtyřmi lety, jakožto teprve druhý čech, na Čhogori... "Všechno je malé, všechno je dole, už není kam dál stoupat." Byla památná věta, co vyšla z jeho úst, když dosáhl vrcholu. Budeme tuto větu moci zítra taky vyslovit? Těším se, jsem trochu nervózní, cítím se tak malý, dřepící na úpatí jeho stěny, těším se! Jdu spát.
Zobrazit stránku: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33
| Zápisky | Fotky |