Gruzie, Kavkaz 2011
| Zápisky | Fotky |
Zobrazit stránku: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33
Atsunta
Den jedenáctý, sobota, 6. srpnaUž předchozího dne večer Káťa zjistila, že pozbývá karimatku. Zřejmě ji měla na batohu nedobře upevněnou a cestou ji potrousila. Karimatka je věc nezbytná, a tak jsme dali budíček na pátou a vyrazili s Káťou údolím zpátku dolů karimatku hledat. Hodinka pochodu a spatřil jsem jí přímo na cestě. Káťa byla šťastná a já jsem si též oddechl.
Po několika kilometrech jsme přišli na rozlehlou, členitě zvlněnou travnatou pláň. Trochu nás to tu vypeklo, když při pohledu do mapy jsme nabyli dojmu, že jsme již pod Atsuntou. Hledáme brod přes řeku, který tu podle slov izraelců má být. Je tu ale pouze skromný most - dvě prohnuté traverzy položené přes řeku.
V domnění správného směru jsme most překonaly a vyšláply k údolí zvedajícímu se vlevo. Dvěstě metrů a za drnem na nás čekali dva pohraničníci s kalachama. Zkontrolovali naše registrace a vyvedli nás z omylu. Pod Atsuntu je to ještě několik kilometrů. Jeden z vojáků Káťe trhal kytičky a začal ji vyprávět o tom, jak je to pro chlapa těžké být dva měsíce v horách bez ženy. Pocítili jsme respekt k jeho kalachu, honem poděkovali, dokud nebylo pozdě a šli dál.
Jsme u brodu, podle zpráv Izraelců tu v pozdním odpoledni bývá vody po pás a přebrození se stává téměř nemožným. Naštěstí jsme to stihli před polednem, vody je po kolena a tak až na drobný incident úspěšně brodíme. Tomův divný nápad přehodit své pohory napřed na druhý břeh nedostál úspěchu. Hbitě se vrhl do proudu a po sto metrech úspěšně lovil. Uff, bez bot by to bylo dost možná ještě horší než bez karimatky!
Dohnala nás tady sedmičlenná výprava z Práglu, putující taktéž do Kazbegi. Výměna dojmů a zkušeností, oběd, čelem ke svahu a vzhůru do sedla! Je něco kolem druhé hodiny, zdá se, že čas máme dobrý. Stoupáme nahoru, pomalu pracujeme na devíti stech výškových metrech od brodu do sedla ve výšce 3431m.n.m. Výš a pak ještě výš. Místo, kde je poslední voda, brod přes říčku ve výšce 3150m se zdá být zlomový. Zde si tělo již pomalu všímá nadmořské výšky a začíná opravdu docházet dech. Navíc se začíná krátit čas a cesta nepohodlným suťoviskem se zdá být nekonečná. O 200 metrů výše začínám být zoufalý. Hrozný hlad, docházejí síly, sotva udýchám 20 kroků v kuse. Najednou za horizontem konečně vykouklo sedlo. Cíl. Vzdušnou čarou tak 500metrů, ale bylo mi jasný, že mne to bude stát ještě nejmíň hodinu dřiny. Vidím vpředu kluky, jak už jím mnoho nezbývá. Běduju nad svojí formou, nechápu, jak je možný, že jsem takle na dně... Může za to malý oběd? Možná. Položil jsem batoh a šel se podívat po Kátě, ztracené kdesi vzadu. Sunula se ještě mnohem pomaleji než já. Vzal jsem jí kousek batoh. Začíná se smrákat, je zima a z údolí stoupají mraky. Poslední hec a jsem nahoře. Káťa je na dohled za mnou, je to dobrý. Kousek za sedlem už kuci staví stany. Absolutně vyčerpaní vaříme, pijem čaj, betelně sladkého Marockého siláka a pak do spacáku, znovunabrat síly.
Zobrazit stránku: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33
| Zápisky | Fotky |