> Rozcestník > Cesta přes půl světa 2013 až 15
Indií a Nepálem
| Zápisky | Fotky |
Zobrazit stránku: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11
Muktinath - v kraji buddhistů na prahu Tibetu
Zápisek sedmý, čtvrtek, 24. říjnaNáš trek sme započali v sytě zelené džungli a končíme na druhé straně hlavního hřebene Himálaje, ve vyprahlé krajině na prahu Tibetu. Vypadá to tu trochu jako v hornaté poušti. Zelenají se jen zavlažovaná políčka podél řeky na dně úholí a kolem jen skála, štěrk a nahoře sníh a led. Mezi tím vším, na každém rohu, každém domu a pomalu každé skále vlajou modlitební praporky. S krajinou se totiž mění i její obyvatelé. Naprostá většina Nepálu, na jih od hor je hinduistická, kdežto tyhle severní kraje obývají buddhisté, tak jako celý sousední Tibet.
Slézáme do nevelkého městečka zvaného Marpha, skříplého mezi skalnatými srázy. Je stejně malebné jako krajina kolem, vypadá asi tak, jak si člověk tenhle svět představuje. Jak se mu blížíme, závěrka nedostává chvilky klidu. Centrem města je buddhistický klášter, od něhož sestupuje dlouhé schodiště dolů do ulic, kde jeden domek jako druhý. Téměř každý zachovává architekturu kamenného zdiva s plochou střechou, po okrajích obestavenou zásobou dříví.
Úzké ulice dlážděné kamením jsou těsně zařízlé mezi domy. Panuje tu příjemný klid, nikdo nikam nespěchá. Obchodníci zvou do svých krámků, ale jsou slušní a celkem tu obchodů ani není zbytečně mnoho, vlastně jen na hlavní uličce.
Slunce se kloní k obzoru a blíží se čas večerní meditace. Schodiště ke klášteru lemuje nespočet motlitebních mlýnků. Jak stoupáme vzhůru, roztáčíme je a předáváme větru naše díky, že sme v uplynulých dnech nahoře docela nezachumelili a hory nás pustili dolů ve zdraví. Když jsme bosky vstoupili do pestře zdobeného motlitebního sálu, možná desetiletý mníšek v rudém hávu nás přivítal a usadil na podložky. Po chvílích vyčkávání přišlo několik starších, posadili se podle stěny a začali obřad. Místností se linul zvuk rituálních nástrojů, činelů, bubnu, mísící se s hlasem mnichů. Sedíme s Jirkou vedle sebe, noříme se do svých myšlenek, necháváme na sebe působit sílu okamžiku. Uplynula půlhodina, možná hodina a odebrali jsme se pomalu k odchodu. Tohle místo má silnýho ducha a když se mu člověk otevře, dokonale ho prostoupí. Jak jsme scházeli schody zpět dolů, měl jsem pocit jak po nějaké dokonalé očistě mysli. Cítil jsem svojí hlavu tak jasnou jako už dlouho před tím ne..
Paradise guesthouse nám poskytnul tu trošku pohodlí, na kterou jen stačil. S dlouhými kilometry v nohách jsme ale byli vděční za cokoli a hlavní bylo, že místní kuchyně nás nezklamala. Po dokonalé tečce za posledním dnem treku sme se ráno vypravili autobusem do Jomsomu, odkud budeme pokračovat k posvátným klášterům a temlům v údolí Muktinath.
Dopravní prostředek je přeplněn přes limit. Ano, skutečně i v Nepálu mají kapacity autobusů své limity - kdo se do nich nevleze, musí na střechu!
Tahle jízda měla říz. Vozidlo kodrcající po valounech se chovalo jako býk, který je už trošku v ráži. Zvláště pak při brodu řeky se boční výkyvy střechy na každou stranu blížili metru. Pak na nás borec cosi houknul a my se pohotově sehli, jelikož jsme podjížděli kabel přes cestu. Borec se směje od ucha k uchu. Pak už ale stavíme, kdosi vystupuje a my vyplňujeme vzniklé skulinky v prostoru kabiny.
V Jomsomu je třeba se pěšky přesunout na severní autobusák, odkud jezdí kyvadlově až do Muktinath džíp nebo autobus, zřejmě podle kolik se sejde lidu. Bohužel dnes se mnoho cestovatelů nehrne. Čas jsou peníze, takže asi po dvou hodinách čekání se ještě s jedním amíkem nakonec skládáme, platíme za celý džíp a vyrážíme. Kolem dokola je suchá horská krajina, prakticky poušť.
Cesta vede zprvu podél širokýho řečiště Kali Gandaki, za námi možno občas zahlédnout bílou špičku Dhaulágirí. Od Kagbeni se cesta točí vpravo, strmě vzhůru až do Muktinath.
V některých guesthousech v tomhle kraji je možný nocovat téměř zadarmo s podmínkou, že si u nich dáte jídlo. Tady jsme dostali nejnižší cenu vůbec, v přepočtu do deseti korun na hlavu, přičemž večeře vyšla zhruba na čtyřnásobek.
Městečko do kterého jsme přijeli se jmenuje Ranipauwa a leží kousek pod hranicí 4000 metrů, vysoko v údolí pod sedlem Thorong La. Kousek nad městem leží Muktinath, místo posvátné jak pro buddhisty, tak pro hinduisty. Je to komplex templů a buddhistických stúp.
Zelený park, jakási oáza vprostřed vyprahlých hor. Mezi stromy tu zurčí umělé potůčky a všude a vysoko po okolních svazích jsou natahány pavučiny kilometrů šňůr s modlitebními praporky. Spousty modlitebních mlýnků včetně podle mě geniálního vynálezu - automatizovaného vodního modlitebního mlýna.
Posvátná až mystická atmosféra Muktinathu člověka dokonale obejme. Stačí se rozhlédnout, zaposlouchat se do větru, čtoucího modlitby z třepotajících se praporků - to jsou okamžiky, kvůli kterým jsem do téhle země přijel.. A divadlo teprve začíná. Pomalu se blíží soumrak a my si našli místo s dobrým výhledem. Po levici Nilgiri a masivem Annapuren, vpravo, hned za severním obzorem leží chráněné království Horního Mustangu a za ním už Tibet. A před námi neuvěřitelný hřeben v čele s Bílou Dhaulágirí, následovanou Tukuche - kamsi mezi ně slunce zrovna pomalu zapadlo.
Takový výhled jednou nestačí. Nedočkavě ani nedospíme a časně ráno jsme tu zpátky, abychom přivítali první ranní paprsky ve stěně osmitisícovky.
V údolí Muktinath je krom stejnojmenného komplexu i několik dalších klášterů a nejblíže, vlastně hned za rohem je jeden ženský monastýr. Zaskočili jsme na návštěvu. Panuje tu klid a mír. Nikde ani noha, dokonalý počasí, skoro ani nefoukne.
Jen několik malých mnišátek pobíhá naproti a pak za námi přišla jedna starší, paní v rudém rouchu. Odemkla pro nás motlitební sál, veliký a bohatě zdobený, hrál všemi barvami. Měli sme ho naprosto sami pro sebe, nešlo si nedopřát dlouhou dopolední meditaci. Paní mniška svedla anglicky doslova jen několik slov ale i přesto nám sdělila, že pochází z Mustangu, kde má rodinu. Byla se podívat i v Káthmándú, ale většinu svého života tráví tady v klášteře.
Odpoledne už opouštíme Muktinath a tím končí náš pobyt v horách. V Jomsomu musíme přespat, abychom chytili ranní spoj do Beni a odtud další až do Pokhary. Cesta se neobešla bez defektu. Problém ale byl sehraným týmem posádek autobusu našeho a toho, kterému nezbylo než za námi na úzké cestě taky zastavit, v mžiku vyřešen.
Sjíždíme z kopce dolů a krajina se mění. Poušť střídá jehličnatý les, jakoby kdesi v Kanadě a ten je brzy střídán tropickou džunglí. Hory jsou za námi. Dokonce se mi ještě podařilo při ohlédnutí zpět z okna na několik vteřin zahlídnout obrovskou jižní stěnu Dhaulágirí, taková poslední tečka, bohužel fotoaparát nebyl v pohotovosti. Teď už ale naše cesta bude směřovat přes Pokharu až do hlavního města.
Zobrazit stránku: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11
| Zápisky | Fotky |