> Rozcestník > Cesta přes půl světa 2013 až 15
Indií a Nepálem
| Zápisky | Fotky |
Zobrazit stránku: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11
Kolem velké Bílé hory královstvím ledu a sněhu, škola Himálaje
Zápisek šestý, pondělí, 21. říjnaV Dobangu nás počasí počalo trošku zlobit. Během noci přišel déšť, který ráno neustával. Rozhodli sme se teda výstup do Italskýho base campu o ten odložit a posečkat. Tady je třeba poznamenat, že teprve zde jsme potkali první turisty! Během dne čekání nás dohnala skupina asi dvaceti holanďanů s bezmála čtyřicetihlavým podpůrným týmem místních guidů, nosičů a kuchařů. To mě dostalo, zvlášť když sem viděl, jakou kuchyňskou výbavu jim táhnou - v takových hrncích doma zaváříme po třiceti sklenicích kompotu! Na druhou stranu na dlouhých Himálajských trecích je to mezi turisty ze západu standard a výjimkou jsme spíše my, češi, chodící zásadně na vlastní pěst a "nalehko" jen se svojí krosnou, kam se sbalíme klidně na dva týdny - je to umění našeho národa a jsem na to hrdý (ačkoliv samozřejmě nejsem proti zaměstnávání místních nosičů)! K večeři si objednáváme klasicky dálbhát od místního kuchaře. Je to náš poslední, dál si vaříme sami.
Nicméně ani následujícího rána počasí nevypadá o nic lépe. Více dnů nazbyt ale bohužel nemáme, tak brzy ráno vyrážíme do deště. Tahle etapa není jednoduchá. Dnešní cíl, Italian BC, leží o 1100 metrů výše, ve 3660. Cesta brzy vystoupí z džungle a my se ocitáme na moréně ledovce, v haldách kamení a v dešti. Zatínáme zuby, stačí překonat nějaký ten potok, další suťoviska a před soumrakem jsme v BC. Déšť ale stále neustává, a to ani celý příští den, který trávíme opět na fleku. Ikdyž v téhle výšce už nám přestávka alespoň poslouží jako aklimatizace.
Další ráno se však mraky rozestoupí. Konečně. A my vidíme, kde jsme se to ocitly. Přímo nad táborem se zdvihá západní stěna Dhaulágirí, jedna z nejvyšších stěn na světě. Odsud až nahoru je to 4,5 výškového kilometru. Ten pocit nelze slovy popsat, když dřepíte u paty něčeho tak obrovitého a hledíte vzhůru. Snažím se mezi tou změtí ledových ploten, seraků a skalních pilířů najít nějakou cestičku, kudy se těch několik málo borců mohlo dostat až nahoru, ale moc jasný mi to není.
Další postup vede příč rozlehlým suťovištěm morény směrem k sevřenému kaňonu. Vstup do něho je docela exponovaný, ale při trochu jistém kroku žádný problém. Dále se trochu rozšiřuje, mijíme chajdu, jež představuje Francouzský BC a po chvíli se údolí stáčí doprava. V ten moment překonáváme hranici 4000 metrů. Úsek před touto zatáčkou je dobré stihnout raději před polednem, neboť odpoledne sluníčkem uvolněné padající kameny dovedou být proklatě nebezpečné. Nám načasování vychází, první padající kamení slyšíme již z bezpečné vzdálnosti.
Škoda ale je, že za zatáčkou opět zlobí počasí a začíná sněžit. Touhle dobou by už měly být ideální podmínky. Mnozun už přece odezněl, říjen až listopad jsou zpravidla měsíce, které v Nepálu slibují ideální a stabilní počasí. Ne tak letos. Od lidí co potkáváme se dovídáme, že viníkem je tajfun na Filipínech. Jeho dozvuky se nesou přes celou jihovýchodní Asii a zastavuje je až Himálaj. Takže letos máme smůlu. Bohužel, nezbývá než doufat, že nebude o moc hůře.
Sutí pokrytým ledovcem se pomalu blížíme k hlavnímu základnímu táboru Dhaulagiri BC. Střídavě sněží a štíty kolem jsou v mraku. Vpravo vidíme spodek rozervanýho ledovce padajícího z Dhaulágirí, občas z její stěny sklouzne malá lavina. Do base campu dorážíme až k večeru a slušně vyřízení. Rozměry Himálaje jsou obrovský a stezky rozhodně nejsou vydlážděný. Co se z mapy jeví jako s rezervou jednodenní etapa, může ve skutečnosti dát pěkně zabrat a zpravidla skutečně dá, což máme dostat poznat zejména v příštích několika dnech.. Dnes jsme ale úspěšně dorazili do BC ve výšce 4740 metrů. Stany jsou vztyčeny a konečně můžeme naše útroby prohřát horkým čajem.
Do rána se trochu protrhal mrak a otevřel nám výhled zpět do údolí, kterým jsme přišli
a vlastně do všech směrů, včetně pohledu na spodní partie severní stěny a masivní ledopád vlevo od ní, kterým se nastupuje na klasickou cestu severovýchodním hřebenem k vrcholu. Později, jak jsme vyrazili, se dokonce ukázala modrá obloha a sluníčko se dralo od východu zpoza špičky štítu Tukuche - menšího sedmitisícového souseda velké osmitisícovky. Mohutnost Dhaulágirí dokresluje následující obrázek, kde je vidět zmíněný ledopád a kilometr vysoký pilíř v severní stěně. Ten však představuje sotva třetinu a vrchol zeje kdesi nad mrakem, ještě o dva a půl kilometru výše. Připadám si takhle malinkej a ještě mnohem menší. Je to velkolepý, kvůli těmhle pohledům jsme tady!
Dhaulágirí v překladu ze Sanskrtu znamená Bílá hora. A možná právě pro případ, že by se nám takto za sluníčka nezdála dostatečně bílá, počasí nevydrželo ani do oběda, zatáhlo se a rozhodlo se nám seslat extra porci sněhu. Celé sedlo French pass, nejvyšší bod našeho treku (5360m) jsme přešli ve fujavici a z těch pověstných výhledů na celou severní stěnu jsme vyděli jen velký bílý.. Jsem z toho trochu smutný, ale nezbývá než si vážit alespon těch několika polojasných hodin dneska ráno.
Útěchou pak je ale vyjasnění na druhé straně sedla. Celé Hidden Valley se nám otevírá jako na dlani. Hidden Valley je široká, pustá planina a hory, které jí obklopují vypadají docela jinak než ty, které jsme prošli. Méně špičaté, rozložité, nápadně to připomíná, že jsme se přehoupli přes hlavní hřebe Himálaje a jsme už blíže Tibetu. Támhle někde před námi je tábořiště. Tam nás čeká první ze tří noclehů kolem hranice pěti tisíc.
Výškoměr ukazuje dokonce několik desítek metrů přes. Je jasný, že dnes potřebujem pořádnou večeři. Proto taháme z rukávu obě naše esa - instantní expediční profibašty (chilli con carne a tu druhou) od našich drahých sponzorů Zbyška a Zdeničky, kterým tímto děkujeme. Je to vážně chutný, kdepakže Dobrý hostinec!
Do rána nám kolem stanu krásně nasněžilo. Ze všech stran polojasno, jen od Dhampus passu se hrne hustý mlíko. K naší smůle je to ale směr našeho dalšího pochodu. Po chvíli váhání sme rozhodli že vyrazit musíme, jelikož nikdo netuší, jak dlouho tu ty mraky budou ještě sedět a týden tu čekat nemůžem.
Máme mapu, kompas a dobré rady od guidů tady v táboře, tak věříme, že se dnes dostanem na Yak Kharku, odkud už je Marpha, čili závěr treku, v podstatě na dohled. Dle plánu jsme tedy dnes kolem pěti tisíc spali poprvé a naposled.
Cesta mlhou ubíhá zprvu dobře. Do sedla Dhampus pass (5240m) sme se dostali bez problému. Dokonce je tu vyšlapaná stopa od skupiny co jde před námi. Máme z toho dobrý pocit. Po nějaké době ale na onu skupinu narazíme, jak jde stopou zpět proti nám. Netrefili tu správnou cestu. Připojili sme se tedy k nim a společně vyrazili tu správnou hledat. Celkem nás bylo dobře ke třiceti. Český a švýcarský pár, které jsme potkali už dříve, asi deset místních nosičů a další. Vedení se ujal švýcar, který vyhlížel ze všech přítomných nejzkušeněji a měl GPSku. Razíme kousek sestupu jiným směrem, pak zas nahoru skoro do pěti tisíc, ale brzy se ukazuje, že nikdo z nás si už v té bílé tmě není směrem zcela jistý a taky se rychle blížil večer. Našli sme teda docela solidní plošinu a postavili tábor, že ráno moudřejší večera. My, nás pět, máme celkem tři stany. Švýcaři mají svůj a češi taky. Ostatní ani jeden, zřejmě spolíhali, že dnes sestoupí až do údolí nebo co...! Třicet lidí, pět malých stanů a venku mrzne až praští. Nedá se svítit, nocovat tam jen tak nemůžou. Jirka věnoval do placu celý svůj plátěný domov a zmáčknul se s náma a jedním nosičem uvnitř toho našeho. Další tři, chvílema možná čtyři nosiči dřepěli v našem vchodu. Byla to dlouhá noc.
Ale věčně netrvala. S východem slunka sme vystrčili hlavu a co nevidíme.. Přímo ze stanu výhled na zářivě bílou a téměř kolmou stěnu Tukuche, vlevo nedozírná hlubina údolí Kali Gandhaki, do kterého doufáme brzy sestoupit, naproti nad ním se špičatí zub Nilgiri, za ním jistě schovaná Annapurna a nad hlavou modro!
Putujeme bílou plání, zhruba po vrstevníci, stále kousek pod hranicí pěti tisíc až nakonec hřebene, odkud už jen sklouznout dolů do Yak Kharky a Marphy.
Slunce pálí, konečně je krásně. Výhledy jsou fantastický. Až do odpoledne, kdy parádu rozehnala další fujavice.
Už jsme jistě na konci hřebene, jen najít bezpečnou cestu dolů. To ale teď nepůjde. Opět jsme uvízly v bílé tmě, v půl čtvrté odpoledne stavíme stan a po chvíli jdeme spát doufaje, že zítřejší ráno překvapí tak, jako to dnešní.
A překvapení nastalo dokonce ještě dnes. Pozdě večer vítr ustal a mrak ustoupil hvězdám a zářícímu úplňku. Už se nám konečně podařilo vyhřát spacáky a ven se moc nechce, ale kdoví co bude ráno. Balíme tábor a něco před půlnocí razíme na noční sestup. Měsíční záře se odráží ve sněhu a světla pomalu jak ve dne. Najednou není těžký najít cestu dolů a ještě před druhou ranní jsme dorazili na Yak Kharku. Ač stále přes 4000 metrů, tady už se člověk cítí bezpečně. Je tu chata a tábor plný lidí. Postavíme stan, vyfotím v měsíci stříbřitý masiv Nilgiri a Peťa otevře slavnostního Šeráka, co se nesl doteď v batohu. Pak už na kutě. Jak se vyjasnilo, noc byla proklatě mrazivá.
Další den už byl ale slunečný a my se za postupnýho odhazování vrstev oblečení úspěšně skutáleli až do Marphy. Po celých několik příštích dní, co jsme ještě byli Dhaulágirí na dohled, jí neolíznul snad jediný mrak. Tak jsme to pěkně chytli... Inu také jsou tyhle hory. Dyž se jim zachce, dovedou člověka slušně vyškolit. Trek je za náma. Zážitků milion - jak pozitivních, tak i těch drsnějších, ale hlavně můžem říct, že jsme zažili Himálaj!
Zobrazit stránku: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11
| Zápisky | Fotky |