> Rozcestník > Cesta přes půl světa 2013 až 15
Indií a Nepálem
| Zápisky | Fotky |
Zobrazit stránku: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11
Varanasí - posvátné město na Ganze
Zápisek třetí, pondělí, 7. říjnaVaranasí je město se silnou atmosférou, je staré, překrásné, jeho genius loci vás pohltí. Strávili jsme tu necelé dva dny a bylo to příšerně málo, aby si člověk město užil tak, jak si zaslouží. Přesto sme stihli zažít večerní procházku jeho ulicemi, návštěvu hinduistických templů a hlavně ráno na břehu posvátné řeky Gangy a dokonce i něco dalšího.
Bydlení máme na pěkném hotýlku, leč trochu dál od centra. Dorazili jsme něco kolem poledne a hned se nám podařilo domluvit výlet do Sarnáthu, jednoho ze čtyř míst, které jsou pro buddhisty obzvláště posvátné. První je Kapilavastu poblíž Lumbiní, na jihu Nepálu, kde se buddha roku 564 př.n.l., ještě jako Siddhártha Gautama, narodil. Druhé místo je Bódhgaja, kde dosáhl probuzení a stal se buddhou. Třetí je právě Sarnáth, nedaleko Varanasí. Zde buddha poprvé vyložil a učil dharmu, tedy životní cestu buddhismu. Posledním, čtvrtým místem je pak Kušinagara, kde buddha dosáhl plné nirvány. V Sarnáthu stojí jedna z největších buddhových soch, je tu několik svatyň a park, kde možno najít základy prý kdysi obrovitého chrámu postaveného v místě, kde sám buddha kdysi usedával k meditacím.
Na výlet do Sarnáthu sme najmuli auto aj s šoférem. Kývli jsme na nabídku přímo v našem hotelu. V Indii, si člověk takovou službu může dovolit. Celoodpolední pojíždění po památkách Sarnáthu vyšlo tuším na tisíc rupií (trochu přes 300 Kč) za všechny. Pravda ale je, že tuktukem by to vyšlo levněji, ikdyž možná né o mnoho.
Večer procházíme spletité uličy centra Varanasí. Historie města sahá více než 3000 let zpátky v čase, což ho dělá jedním z nejstarších, dosud obydlených měst na světě. Dávné časy jsou z jeho zákoutí cítit na každém kroku. Uličky jsou úzké a klikaté a nalézt slavný hinduistický chrám Kashi Vishwanath temple je oříšek i s mapou v ruce. Nakonec jsme ho našli, ale dovnitř nám byl, jakožto hindu-nevěrcům, vstup zapovězen. Ulička kolem něho je tak uzounká, že vlastně chrám není pořádně vidět ani z venčí. Co se dá dělat, nevadí. O kousíček dál je vstup do jiného malinkého templu. Jsme vyzváni k sejmutí bot - dovnitř se smí jen bosky. Dlažba v ulici i kamenné schody vedoucí dovnitř svatyně s čistotou nemají co dělat, ale jsme v Indii už několikátý den a naší hladinu odporu k hnusu jsme srazili zas o kousek níže. Už nad tím ani nepřemýšlíme, sejmem botky a hup dovnitř. Spíš se bojím, aby nám je mezitím nespláchnul borec, co s hadicí vodou čistí ulici. Uvnitř jsme uctili božstvo obětinou - obdrželi jsme kelímek s nápojem mléčného vzezření a polili jím obřadní kámen vprostřed podlahy.
---
Je brzy ráno a my stojíme na břehu řeky Gangy. Na Kedar ghatu (ghát - široké schodiště na břehu řeky, sestupující k hladině) je už velice rušno. Spousty věřících sem každé ráno přichází ke koupeli v posvátné vodě řeky Gangy.
Muži polonazí, ženy oděné obvykle v sárí se máčí v široké řece. Někteří vodu dokonce nabírají do pet lahví a odnášejí si ji s sebou domů, patrně i tam si jí přidávají do koupele, účel počínání jsme nezjistili, možná ji nesou nemohoucím členům rodiny. Je to velká podívaná, hlavně pestrobarevně oděné ženy. Někteří to berou skutečně jako očistu a mydlí si celé tělo. Trojice ortodoxně vyhlížejících starších mužů s vlasama až pomalu na zem na mne působí, asi jako když u nás si chlapi zajdou spolu zaběhat nebo ve finsku dyž si zajdou do sauny - udělat něco pro své tělo, u toho pokecat.. ač hluboký náboženský rituál, přišlo mi to jako taková přirozená každoranní "normálka". Vylezou z vody, usuší dredy, jeden nabídne ostatním ze své mističky s oranžovým práškem, každý si pečlivě udělá tiku na čelo a můžou jít zas domů. Voda ač vypadala špinavá, nepřišlo mi to tak hrozný. Žádný zápach ani přemíra plovoucích odpadků.. možná že jen díky docela silnému proudu, který vše rychle odnášel pryč? Přesto jsme ale smočili raději jen prst.
Tento den má ovšem přijít mnohem silnější zážitek. Blížíme se k Manikarnika ghatu, hlavnímu kremačnímu ghátu ve Varanasí. Vede k němu dlouhá uzká ulice svažující se k řece. Typická ulice ve Varanasí, lemovaná obchůdky - nic nenaznačuje k jakému místu vede. Když pak najednou dojdete k řece a stojíte přímo pod mohutným zděným pilířem, na kterým nepřetržitě (prý skutečně nepřetržitě už několik tisíc let!) plane asi šest vater, které polykají jednoho nebožtíka za druhým. Je tu spousta lidí, ale bílí jsme tu patrně jenom my. Trochu zmatek, tlačenice, váhavě postáváme a přemýšlíme co teď. Snad bychom se sami ani neodvážili pokračovat blíže do prostoru ghátu, ale chopil se nás chlapík, že prý zadarmo nás provede, tak sme vykročili v jeho patách. Vysvětluje nám, jak to tu chodí, ukazuje obrovské zásoby dříví a pak ukázal, ať si vystoupíme po schodech až nahoru na pilíř k hořícím vatrám. Polil mne pot, ještě než sem se vydal blíže. Stáli jsme pak nahoře před těmi ohni, obrovský žár ve tváři a já si uvědomil, že teď stojím na jednom z nejbizarnějších míst, co jsem v životě stál. Byl to jeden z těch zážitků, které sice nejsou vyloženě nepohodlné, ale ani příliš příjemné, zato hodně silné. Nevydrželi jsme tam dlouho, žár byl příliš silný. Pokračujeme v prohlídce, procházíme kolem dvou starých žen sedících na podlaze. Náš průvodce s mrazivou přirozeností vysvětlil: "tyhle tu čekají, až zemřou". Babičky tu celé dny sedí se vztaženou rukou a prosí turisty o peníze. Ty totiž potřebují na nákup dřeva na svou vlastní kremaci. Dřevo tu stojí celé jmění a pozůstalí se často zadluží, aby mohli zaplatit dostatek paliva, neřkuli při požadavku kvalitnějšího materiálu. Něco jsme jim přispěli. Průvodce pokračuje ve výkladu. Spalují se prý všichni zesnulí kromě několika vyjímek: malé děti jsou ještě čisté a netřeba je tedy dále očišťovat plamenem - odevzdávají se řece rovnou, stejně jako těhotné matky, které jsou čisté díky plodu uvnitř. Další výjimkou jsou malomocní, uštknutí hadem a svatí mužové, ti jdou rovněž přímo do vody a vydávají se na dlouhou cestu k Bengálskému zálivu tak, jak jsou. Spolu s tělem neboštíka, respektive jeho popelem, jsou řece odevzdány i jeho cennosti. Nutno ale dodat, že na tuto chvíli už na břehu čekají skupinky loupežníků, kteří pohotově skáčí do vody za nimi, aby se trochu obohatili. Dívám se kolem, pozoruju co se tu děje. Pobíhající lidi, hořící těla, zrovna odevzdávají řece dalšího, z povzdálí na to líně hledí pohublá kráva, přežvykujíce kartonovou krabici, co měla k obědu... Když člověk něco takovýho vidí v televizi nebo o tom čte, za chvíli to pustí z hlavy. Ale vidět to na vlastní oči? I tak se mi těžko chtělo uvěřit, že v tomhle kraji je tohle všechno naprosto normální a přirozený, asi tak, jako že v Česku se po pohřbu chodí na pivo.
Emoční vypětí rozháníme opět v ulicích města. Obejít nějaké krámky s tím vším krásným a voňavým, co tu nabízí, dát si něco dobrého.. Něco dobrého! Což takhle betelové soustečko? Přiznám se, že do té chvíle jsem netušil, o co jde. Až později jsem zjistil, že tahle bašta je dost oblíbená v celé jihovýchodní Asii, od Papui po Indii. V každé krajině se připravuje trochu jinak a konkrétně tady to vypadalo asi takhle: Základem je list pepřovníku betelového, do něhož se zabalí rozličné ingredience. Dědula sedí na zemi u stolku s mističkama. Čapne list a prstem mázne trochu jakési červené omáčky, trochu hašeného vápna (skutečně), něco žvýkacího tabáku, a x dalšího koření a kdo ví čeho. Úhledně to zabalí do listu v jedno chutné betelové soustečko a podá vám to za 5 rupií. Vy si to vložíte do pusy a žvýkáte a žvýkáte, dokut to v hubě snesete, pak se to prostě flusne na zem. Jsou z toho prýže příjemné stavy uvolnění, asi jako po cigáru. Vypadá to trochu děsivě, ale já vím jak to je. Je to všechno jenom o psychice! Jdeme do toho. Mno ale nakonec mi ten chuťový koncert nezahrál na správnou notičku a po patnácti krocích skončil na dlažbě. Možná i proto jsem krom nepopsatelné chuti na patře necítil nic. Každopádně v rámci indické kulturní exkurze je nutno zážitek hodnotit jako hodnotný!
Večer jsme pak svědky představení Aarti. Jde o obřad - taneční vystoupení nejen s ohněm na břehu Gangy, který má za cíl uctění posvátné řeky.
Poté už míříme na nádraží, lapnout noční vlak na sever do Gorakhpuru a dál k Nepálským hranicím. Cesta nebyla zlá - pro tenhle úsek nám hoši z Dillíjské cestovky rezervovali nejdražší třídu, ve které jsme v Indii jeli. Byla to třída 2A, tedy soukromé uzamykatelné kupé se dvěma dvoupatrovýmy postelemi. Což sice zní trošku jako luxus, ale prakticky z toho vyšla strohá cela s železnými postelemi a větrákem, který nešel vypnout. Druhá nejnižší třída 2nd sleeper se mi jevila mnohem útulnější i přesto, že je to vlastně jen prostor celého vagonu, kde jsou otevřené kotce s dvakrát třemi lehátky nad sebou. Pokud teda není třeba volit jinak, doporučuju v Indii volit jedině 2nd sleeper, který je na poměry v zemi překvapivě pohodlný, překvapivě čistý, citelně levnější a navíc se v jeho otevřeném prostoru můžete snadno seznámit s ostatními a zpestřit si cestu! Co je ale dobré vědět je, že v indické vlaku obvykle člověk hlady netrpí. Co chvíli prochází někdo s nabídkou občerstvení. V čase večeře, snídaně, i oběda se nabízí balené jídlo, zpravidla rýže s něčím, tedy indická klasika. Kvalitou to ušlo a vyšlo to na 90 rupek. Svačinka na obrázku sice vypadá jako arašídy servírované se slepičím výtrusem, nicméně šlo o vcelku dobrou, příjemně pikantní omáčku!
Zobrazit stránku: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11
| Zápisky | Fotky |