> Rozcestník > Cesta přes půl světa 2013 až 15
Indií a Nepálem
| Zápisky | Fotky |
Zobrazit stránku: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11
Dillí - Wellcome to India!
Zápisek první, pátek, 4. říjnaDen "D", chvíle "Ch", rozloučeno, sbaleno a my v úterý prvního října časně ráno míříme žlutým vlakem ku Praze. Chystáme se na delší dobu opusit naší rodnou hroudu, míříme do země ze všech zemí nejvzdálenější a počítáme celkem nejméně na rok. Dívám se z okna vlaku, pomalu se v duchu loučím s tou naší českou krajinou a když se později odlepíme od ranveje Havlova letiště, zamáčknu poslední nostalgickou slzu a plně se mne zmocní pocit očekávání a vzrušení z dálek, kterým se najednou docela rychle blížíme. A nejvíc se mnou pak vrtí myšlenka, že zítra nás veliký plechový pták donese až do daleké Indie, setřepe nás ze svých křídel a vrhne do ulic ranního Dillí.
Z Prahy do Říma letíme s ČSA a po půldenni prozevlovaném na letišti Fiuminicino pokračujem dál pod hlavičkou China airlines. Celá jednosměrná letenka až na Nový Zéland, včetně zastávky v Indii nás vyšla kolem 19 tisíc Kč (z toho byl asi 5000 příplatek za stopover), ostatní vyšla zpáteční něco přes 12 tisíc. Totiž zatím jsme na cestě jen já s Peťou, za dva dny si trochu projdem Dillí a v pátek nám přiletí celá banda. Jirka a Karolína s Honzou a celkem nás teda bude pět. Spolu se dle plánů vydáme vlakem přes Agru do Varanasí a odtud přímo na sever do Pokhary v Nepálu. Chceme obejít trek kolem osmitisícové Dhaulagiri, navštívit buddhustické kláštery v Muktinathu, možná se i vydat za slony a nosorožci do národního parku Chitwan a pak přes Káthmandú projet Nepál až na východ, přejít zpět do Indie a strávit několik dní v Darjeelingu, nasát trochu čajové kultůry a objevit odkaz Tenzinga Norgaye. Poté se chceme vydat vlakem zpět do Dillí, kde se s našimi spolucestovateli rozloučíme, oni odletí zpět domů a my s Peťou budem pokračovat v cestě k protinožcům.
Přes couchsurfing máme domluvený sraz s místňákem Reganem, přeci jen není špatné mít tu nějaký kontakt, alespoň pro začátek.
Je to milý chlapík možná kolem třiceti. Prý nemá dost místa kam bychom mohli hlavu složit, ale vyzvedl nás na letišti a pomohl nám se trochu zorientovat. Z letiště sme vzali taxi na Paharganž, známý bazar v centru města, kde máme rezervované bydlení v hostelu New king. Taxík se proplétá bazarem a my máme oči navrch hlavy: tuktuky, cyklorikši, auta, lidi, zvěř, jeden velký mumraj, neustále v pohybu. Směs vůní se mísí se směsí smradů. Když sem člověk přilítne takhle letadlem, rovnou z Evropy, je to obrovská facka. Dokud sedíme v autě, má hlava stále odmítá uvěřit, že jsme skutečně tady. Mám pocit, jako bych se ocitnul v nějakém televizním dokumentu a vše to sledoval jen přes obrazovky oken taxíku. Po chvíli ale zastavíme pod cedulí s názvem našeho hotelu. Sme tu, lezem z auta, ocitáme se bezprostředně v tom všem a Indie sa naráz stává skutečnou! Pod cedulí zeje podivně čpící ulička, či spíše škvíra mezi domy, tak metr široká. Po vteřině zaváhání vykračujeme za Reganem. Míjíme lidi, psy, skůtry, obchůdky, hromady bordelu, překračujeme louže čehosi, šíře ulice stále kolem metru a najednou na rozcestí stojíme před naším hotelem. Překročili jsme spícího psa a nesměle vešli donitř. Navzdory zevnějšku však pokoj byl docela útulný, s vlastní koupelnou a poskytl nám příjemnou oázu klidu. Celý pokoj vyšel na noc necelých 400 rupií, tedy asi 80 korun.
Ostatní přiletí v pátek a jelikož ještě ten den bychom se chtěli vydat na cestu, po ubytování je naším prvním cílem nádraží a opatření jízdenek na vlak. Bohužel však nejenže dobředu přes online systém jinou než indickou kartou nezaplatíte, ale nepořídíte ani osobně na místě, pokud nemáte u sebe pasy všech cestujících. Čísla pasů nestačí. Odchazíme tedy s nepořízenou. S Indickou byrokracií nepohnete a ve vlaku zbývají poslední místa, v pátek může být pozdě. Při bezradném bloumání ulicemi jsme narazili na íčko, tak sme zaskočili pro radu. Z íčka se však vyklubala cestovní agentura a s bandou vykutálených indických týpků sme nakonec dojednali obchod. Stálo to trochu víc peněz, ale dostali jsme nakonec jízdenky pro všechny, příplatkovou třídou (jinak to prý na poslední chvíli nešlo - kdo ví, zda skutečně) až k nepálským hranicím, včetně rezervovaného bydlení v Agře a Varanasí. Stálo nás to, možná nejen na indické poměry, docela ranec. Nebyl to způsob podle našich původních představ, ale potřebovali jsme vyrazit z Dillí co nejdříve a pokud se cestovateli nedostává času, musí ho obvykle vyvážit penězi. Tak to zkrátka funguje. Těžko říci, zda to bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat, ale podstatné je, že v pátek ráno jsme se na nádraží shledali s ostatními a po obědě mohli vyrazit do Agry. A vlastně trochu útěchou byla jízdenka ze Siliguri zpět do Dillí, pro naší zpáteční cestu za měsíc, kterou jsme nyní bez problému, se všemi pasy, koupili do třídy 2nd sleeper za neuvěřitelných 2525 rupií, což dělá asi 170 korun na hlavu za 1300km a 30 hodin jízdy. Pokud člověk není nucen k alternativám jako my, vypadá to, že Indií se vlakem cestuje skutečně za pusu.
Krom opatřování cestovních dokladů jsme ale přecijen nějaké to poznání Dillí taky stihli. Rychle jsme si začali zvykat na místní folklor. Řekl bych, že už druhý den se kulturní facka téměř zahojila, ulice se najednou zdály být jakoby čistější a vůně začaly převažovat nad smrady. Peťa si nechala parádně pomalovat ruku henou, dali jsme si první baštu provoněnou báječným kořením a spláchli ji prvním lassíčkem - počali jsme si Indii užívat!
Vydali sme se na pěší okruh městem. Zrovna dnes má Mahatma Gándhí narozeniny a hlavní ulicí Pahargandže prochází kolona hudebníků a alegorických vozů. Hrají všemi barvami, ale svými hudebními nástroji vytvářejí rachot, který hudbu připomíná jen vzdáleně a všude práskají dělobuchy. Paráda je to veliká a pastva pro oko, ucho i objektiv.
Muzikanti přešli, ulice se trochu uvolnila a my mohli pokračovat. Celkem jsme prošli kus města, křivolakými ulicemi, až k dalšímu bazaru, prohlídli sme velký hinduistický templ a navštívili jeden menší, kde jsme byli obdarováni posvátným pohoštěním, květinovým věncem a dostali jsme tiku na čelo, jakoby takové milé přivítání v Indii. Zvenčí jsme koukli na Červenou pevnost a jeden vysmátý cyklorikšák nás pak pěkně povozil přes místo, kde bylo spáleno Gándího tělo
i přes jeho muzeum a nakonec pak přes několik obchůdků s hedvábím a santalovým dřevem, od kterých jistě bral drobné provize. Jsme teprve druhý den v Indii. Nechali sme se natáhnout a dali mu 300 rupek. Snad mu pomůžou uživit rodinu, ale příště už se ojebat nedáme.
Zobrazit stránku: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11
| Zápisky | Fotky |