> Rozcestník > Cesta přes půl světa 2013 až 15
Velký čínský svět
| Zápisky | Fotky |
Kašgar - Ujgurské srdce Xinjiangu, Čínský Pamír
Středa, 10. Června
Kašgar je nádherný. Poněkud mi připomněl marocký Marrakéš. Ujgurové jsou turkický národ a vyznávají Islám. Nezdá se však, že by to byli muslimové příliš ortodoxní. Město bývalo významnou křižovatkou na někdejší Hedvábné stezce. Sbíhaly se zde dvě čínské větve, obíhající poušť Taklamakan jedna ze severní a druhá z jižní strany. Nedaleko na západ odtud se stezka rozdvojovala opět - na jižní Alajskou a severní Ferganskou větev. Kašgar tedy odnepaměti býval jedním z nejvýznamnějších obchodních center střední Asie. A nesmírně silná chuť orientu je tu cítit podnes. Tedy přinejmenším dokud nezabloudíte z užgurského starého města do čínského předměstí. To již vznikalo v nedávných dobách, a tak kontrastem přechází v běžnou moderní Čínu. Ujgurská kultura je čínskou vládou potlačovaná, propaganda došla až sem. Zajímavostí je i fakt, že v celé Číně platí jednotný, pekingský čas. Jelikož Kašgar je od Pekingu geograficky posunut asi o tři hodiny, slunce tu na jaře vychází kolem desáté dopoledne a zapadá k jedenácté večerní. Místní na to kašlou a počítají svůj čas, avšak ten není uznáván nikde na oficielních místech, i místní autobusy jezdí podle pekingského.
Samotný střed města je tvořen rozlehlým náměstím a mešitou Id Kah. Id Kah je prý největší mešitou v Číně. Zváštní ale je, že to vlastně není ani tak budova, jako zdí obehnaný park se zdobným vstupním portálem, kde uvnitř mezi stromy jsou jak prostory pro modlení s nachystanými matracemi, tak třeba i fíkový sad. Modlících se sem údajně vejde 4 - 6 tisíc, takže na té velikosti možná přecijenom něco bude. Ulice kolem mají mnoho barev a vůní
Nabízí tu obrovská kola ujgurského chleba, který ovšem velmi rychle tvrdne, často se tvrdý už prodává. Místňálům to asi moc nevadí, poněvadž si ho obvykle máčejí v ovčí polívce. Zaujme i mástní zmrzlina.
Ujgurská zmrzlina je dobrá, je to jakási kefíro-smetanová hustá hmota neobvyklé příchuti a je neuvěřitelně hutná, mě jsem téměř problém spořádat i ten malinký kelímek. Hlavní ulice starého města jsou jedním velikým bazarem, živým organismem, který vás vtáhne, rozmazlí a nastrká vám do kapes dobroty a pestré zboží. Vytáhne si za to něco Yuanů a pak vás vyhodí do některé z bočních uliček, abyste se tam ztratili v zástavbě hliněných obytných domů a taky nasáli i klídek městskýho života Ujgurů.
Bydlíme přímo proti mešitě Id Kah v Pamir youth hostelu. Příjemné bydlení za rozumnou cenu s terasou a výhledem na náměstí a personál umí i docela anglicky. Dobrý je prý pak ještě Old town hostel.
Náhodou nám to vyšlo a vyskytli jsme se tu přes víkend, čímž se náš pobyt kryl s nedělním dobytčím bazarem. Od mešity Id Kah jezdí bus č.7 ke Grand bazaru, mimochodem též významnému trhu (některé zdroje ho uvádějí jako největší ve střední Asii), který je nejbujnější rovněž v neděli. Dříve prý dobytčí trh fungoval právě tady ve městě, vedle Grand bazaru, než před časem, asi na popud soudruhů byl přesunut za město. Na zastávce autobusu číslo 23, před strojem nápadně rozpadlejším než většina ostatních autobusů ve městě postávají muži v zašlích kvádrech a tradičních čapkách v nejoblíbenější variantě se zeleno-bílým vzorem - přesně splňující představu o ujgurském obchodníkovi s dobytkem. Přisedli jsme. Pánové si nás ponejprv zpřísna měří a pak začínají komunikovat. Jeden si utahuje ze staříka vedle, evidentně kamoše, na účet velikosti jeho přirození. Stařík mladšího provokatéra hákuje holí, ale jinak si to moc nebere. Bavíme se. Se zájmem se nás vyptávají a tak si sdělíme něco informací. Za chvíli autobus zastavil na křižovatce, odkud je to k bazaru nějakých 300 metrů. Těžko se splésti - sedláci ze všech směrů svážejí valníky doslova našlapané ovcemi s růžovými zadky třesoucími se přes bočnice jak sulc.
Větší valníky vezou krávy, vzácně osly. Dobytčí trh v Kašgaru není nic pro duše ochránců zvířat ani vegetariány. Nicméně jeho návštěva je příhodná pro zkompletování kulturního obrázku. V areálu je mumraj, nejmíň tisíce lidí, jejichž počet je daleko převýšen počtem kusů dobytka. Složení přítomných je téměř výhradně mužské, obvykle staršího věku - ženy jsme potkali snad jen dvě nebo tři. Postávají v kloboučcích vedle dobytka a debatují, rozhazují rukama.
Kolem nechybí stánky s tematickým občerstvením. Šašliček či houstička plněná skopovým, alternativně skopové s nudlemi. Pro odlehčení meloun od pána, co již za dlouhé roky pobral vzhledu od svého zboží
a pak ledový čaj s třešničkou od staříka se srdečným bezzubým úsměvem.
Večer ještě pěkne na večerní hostinu v ulicích naproti mešitě a spláchonout to špicovým ledovým kefírem, jogurtem, či co to vlastně bylo... jo kefíro-jogurtem, tak to chutnalo a museli jsme si přidat! A po večeři sbalit a spát, jelikož ráno mizíme do hor!
----------------------------- Pamír ----------------
Kašgar není jen orientállní perlou, ale i branou mezi pouští a horami. Na sever se pozvolna začíná vlnit Tien Shan, na jihozápadě se hrdě pne Pamír a směrem východním se placatí poušť Taklamakan.
100 kilometrů jižně se zvedá Kašgarský hřbet, podle starších pramenů spadající pod pohoří Kunlun, které napříč Čínou tvoří hranici mezi Taklamakanem a Tibetskou plošinou. Dnes je ale Kašgarský hřbet počítán jako součást Pamíru, čímž se zároveň stal nejvyšším pamírským masivem - tádžický Komunista (dnes Pik Ismail Somoni) předal žezlo nejvyššího pamírského vrcholu, 7719 metrů vysokému štítu Kongur v Číně. Srdcem čínského Pamíru je rozlehlá dolina, kde křišťálové jezero Kalakul leží právě pod králem Pamíru Kongurem. Protější svah doliny směřuje k Tádžické hranici a na jihu se v jezeře zrcadlí hora možná ještě majestátnější, 7546 metrů vysoká Muztagh Ata, což v jazyce Užgurů znamená Otec sněhu, či Otec ledových hor. Jeho více než 3000 metrů vysoká severní stěna má šíři přes 10 kilometrů a při pohledu od jezera Kalakul působí vskutku impozantně.
Do čínského Pamíru je možno se z Kašgaru dostat snadno, neboť právě tudy se vine slavná Karakoram highway. Ta začíná v Kašgaru a kolem jezera Kalakul pokračuje přes světově nejvýše položený vyasfaltovaný hraniční přechod v sedle Kunjerab a pokračuje dál Pákistánem, k řece Indus a kolem Nangá Parbatu až do Islámábádu. A tak jsme si alespoň začátek téhle slavné silnice projeli. Provozuje se tu lákavý kratochvíle - vzít kola, nechat se vyvézt až na Kunjerab pass a sjet si 300km z kopečka zpátky až Do Kašgaru. Na takovou srandu už nám ale peníze nezbývají, a tak berem bus za 35 Yuanů k jezeru Kalakul.
První hodinku ještě projíždíme Kašgarskou oázou, vesnicemi, pastvinami, fíkovými sady a pak se na obzoru začínají objevovat zasněžené štíty a highway se zakusuje mezi kopce. Hory jsou tu suché. Přesto ale hrají spoustou barev. Cestu znepříjemňují jen policejní kontroly (neboť se blížíme Pákistánské hranici) a pak taky fakt, že i tady Čína ve velkém buduje. Počíná se tu realizovat velkočínská myšlenka vytvoření efektivní obchodní spojky s blízkým východem a potažmo i Evropou. Souběžně s Karakoram Highway se buduje železnice, a to ve velkém stylu. Ze dna doliny trčí betonové piloty o výšce desetipodlažních budov a rýsují se působivé viadukty. A tak se přihodí, že doprava musí posečkat, než se ze svahu poshazuje dolů k silnici několik desítek tun skály. Naštěstí se přiblížil čas oběda, bagrista dostal hlad a my mohli pokračovat. Když se silnice konečně prokousá zařízlým kaňonem napříč horami, otevře se širá dolina táhnoucí se až k jezeru Kalakul a dál. Vlevo masiv Konguru, napravo menší kopečky, za nimiž leží Tádžikistán a včele překrývá horizont Muztagh Ata.
Jsme asi ve 3600 metrech. Okolí jezera Kalakul je obýváno Kyrgyzy, kterí se tu kdysi usídlili a v okolí několika malých vesnic tu chovají jaky a ovce. Naproti tomu výše údolím, dále na jih leží městečko Taškurgan, obývané pro změnu Tádžiky.
Jen vystrčíme z vehyklu nos a už si nás rozebírá houf Kyrgyzských obchodníků. Ten, že nás ubytuje v jurtě, ten zas ve vsi za jezeram a ten že nás vezme na motorce až k ledovci. Nakonec jsme se nechali ubytovat v jurtě za stovku pro oba i s jídlem. Jurta u jezera, nádhera. Idylu trošku kazil jen fakt, že to byla jurta zděná. Zvláštní, Kyrgyzové v Číně se asi nechali inspirovat a zkoušejí moderní stavební materiály. Máme i tady trekařské plány, jenže ouha, rychle nabraná nadmořská výška a zejména voda z jezera (jiná tady není) nás přinutila zdržet se ještě noc, jelikož ráno se ani jeden z nás téměř nemohl hnout. Ta voda se tu běžně po převaření pije, ale nám teda zrovna nesedla. Toaleta a v pozadí masiv Konguru:
Náš plán byl obejít Muztagh Atu z východu přes pětitisícové sedlo až do Taškurganu, asi za 6 dní. Bohužel zdravotní problémy zkrátily naší časovou mezeru do vypršení měsíčních čínských víz a z celého treku tak nakonec sešlo docela. Po druhé noci v jurtě jsme našli odhodlání ji opustit. Došli jsme nedaleko, na hřebínek za jezerem a opět zakempili. Zabydleli jsme se na pahorku s takovým výhledem, že nám nezbývalo než uznat, že tady jsme beztak vlastně v cíli a pak, pod tíhou našich bolavých břich představa trmácení se do vysokého sedla postupně zbřidla ve vizi pouhé zbytečné dřiny. Nepřestávalo mně bavit jen tak sedět a dívat se kolem. A konečně nám na horách vyšlo počasí!
Teprv čtvrtého rána se nám udělalo docela dobře a vyrazili jsme alepoň blíže ke stěně Muztagh Aty. Nepřestává mne fascinovat ta rozlehlost. Šlapeme pomalu celý den směrem k hoře a ona se snad nepřiblížila ani o píď - dřepí si tam jako obrovský měsíc, ke kterému taky můžete putovat celou věčnost a nikdy ho nedojdete. Kdo by uvěřil, že za tam tím brdkem jakoby už přilepeným ke stěně jsou schovány ještě kilometry pastvin a celá Kyrgyzská vesnice. Rozbili jsme nakonec tábor kousek pod tou vesnicí a aby sportovním výkonům bylo učiněno za dost, vyběhli sme si na jeden z blízkých pahorků, ze kterého jsme už v asi 4500 metrech hleděli přímo do stěny Muztagh Aty. Vzali jsme nahoru i loďák, abysme si nazpět snesli něco sněhu, jediného zdroje vody v okolí. Dole sice protéká potok, ale ten by člověk nechtěl pít - navíc teče jen střídavě, vždy pouze několik hodin denně, jak Kyrgyzové ve vesnici o kousek výše regulují jeho tok kvůli zavlažování skromných políček. Ale na horách je přeci krásně! Velcí rezaví pamírští svišti kolem sviští, pastevci nám ráno kolem stanu ženou stádo ovcí a král Kongur se svou chotí Mustagh Atou sedí na svých trůnech. Udělali jsme celkem asi 30ti kilometrové kolečko se třemi zastávkami po dvou nocích a dosyta vychutnali přítomnost těch neskutečných hor - jakási taková dovolená v Pamíru!
Cestou z hor jsme stopli - či spíše on se stopnul sám, ještě když jsme byli sto metrů od silnice - chlapík v luxusním offroadu. Byl to kazach na obchodní cestě. Má tu zájem protlačit přes hranice několik tádžických kamionů se zbožím. Celkem asi hodinku čekáme v autě, zatímco on se venku dohaduje a vyjednává. Jinak je to ale fajný chlapík a docela jsme si pokecali i přesto, že anglicky neuměl skutečně ani slovo a rusky stejně mizerně jako my.
Jsme zpátky v Kašgaru. Ještě noc na hostelu, vyzvednou si tam uloženou bagáž, co jsme nechtěli tahat do hor a pomalu se poohlídnout, jak se dostanem na Kyrgyzskou hranici. Zároveň ještě doplnit zásoby pro pobyt v horách kyrgyzských, jelikož další město bude až Kyrgyzský Oš, do kterého se chceme dostat trekem přes kopce. V Kašgaru se mi dokonce podařilo sehnat i klasické plynové bomby, dost možná na jediném místě v celé západní Číně. Obchod se sportovními potřebami v 6. podlaží obchodního domu na samém západním konci Renmin road (po levici těsně před obrovským kruháčem). 10. června jsme nachystáni na přesun do další země, avšak podobně jako mnoho jiných hraničních přechodů v podobně odlehlých krajích, je i tento spojen s řadou nejasností a nedorozumnění.
K přechodu do Kyrgyzstánu jsme zvolili sedlo Irkeštam pro jeho údajnou snadnější prostupnost, oproti severní variantě, sedlu Torugart. Měli jsme to hezky naplánované. Dle dostupných informací možno hned před branou mezinárodního autobusáku vzít sdílené taxi 100km do pohraničního Ulugatu za 30 Yuanů na člověka. To ale jezdí ráno a nám ujelo, jelikož jsme byli nejprv hnáni uplně jinam. Nakonec jsme ještě s kýmsi společně sehnali odvoz za kilčo na každého. Dojeli jsme na Čínskou hranici právě na konci ranní šichty, takže čekáme tři hodiny na tu odpolední. Celkově je to tu rozdíl oproti rychlovce na hranicích s Laosem. Několikrát a dlouze nám studujou pasy a rentgenují bagáž. Odtud, četli jsme, prý už nebývá problém sednout k někomu do kamionu a nechat se provézt až za hranice. Skutečnost je ale jiná. Neexistuje jiná možnost než oficielně pověřený taxík na dalších 140km k samotné hranici. Dalších 100 Yuanů. Zbytečný se bránit.
Taxík nás vyhodil na posledním čínském checkpointu, kde nás vojáci jménem zákona posadili do nejbližšího kyrgyzského kamionu, zatímco šacovali jeho šoféra. Tím momentem skončila naše čínská zkušenost a jako příjemně teplá sprcha přišel nový, Kyrgyzský svět.
| Zápisky | Fotky |