> Rozcestník > Cesta přes půl světa 2013 až 15
Velký čínský svět
| Zápisky | Fotky |
V sečuánských horách
Neděle, 24. KvětnaPotom to údolí skončilo, my zabočili hlouběji do hor a přijeli jsme do Kangdingu. Nacházíme se na prahu etnického Tibetu. Tibetský buddhismus a kultura totiž přesahuje horskými oblastmi až do poloviny Sečuánu, přes takřka celou Quinghai a do části provincie Gansu. Je to tu pěkný, průmysl téměř ustoupil a z Kangdingu se vyklubalo pěkné horské město. Ve 2700 metrech je tu citelně chladněji a my, po našich tropických zkušenostech, si velice užíváme možnost navléci si na sebe něco teplého a cítit se při tom dobře.
Kangding leží na okraji horského masivu táhnoucího se od města k jihu. Masivu dominuje famózní štít, sedm a půl tisícová Miňa Gangkar - nejvýchodnejší sedmitisícovka. Celý tento masiv je součástí pohoří Daxue Shan, představujícího nejvýchodnejší výspu celého Tibetsko-himálajského horstva. Kolem hory je možnost asi týdenního treku, kde po cestě je i klášter Gangkar, stojící pod západní stěnou sedmitisícovky. To by ale nebylo ono, kdyby se po našich třech slunečných měsících na cestách neskazilo počasí právě když přijedeme do hor.
Po nějakém váhání, jsme ale nakonec nakoupili zásoby a za jakž takž polojasného rána vyrazili vzhůru. Až na samotný konec vesničky Lao Yulin je možno dojet busem MHD (číslo 6) z města za jeden Yuan. Bohužel jsme ale trochu podcenili dostupnost benzínu do vařiče a nekoupili jsme když jsme mohli. V tomto předměstí už jsme pumpu samozřejmě nepotkali. Nezbylo mi tak, než zajít tady na stavbu a uprosit pracanty, jestli něco nemají. Dostal jsem poslední zásoby ze sudu a později jsme se ujistili, že palivo to nebylo dobré.
Minuli jsme nově vystavěná panelová sídliště i menší domy a pak, hned za cvičištěm policejní akademie se údolí ohýbá doprava a známky civilizace končí. Dále míjíme už jen četné motlitební praporky podle stezky k pastevecké osadě o 10 kilometrů výše.
Údolí lemují skalní stěny a za námi občas mezi mraky na chvilku vykouknou ostré vrcholky šestitisícových štítů v celé své bělostné parádě. Objeví se provokativně sotva na minutku a zase zmizí v mracích. Počasí stojí za starou bačkoru, ale tyhle krátké výhledy nás nutí ještě šlapat.
K večeru jsme dorazili k vesnici, či spíše několika poházeným salaším. Údolí se tu ohýbá doleva k téměř pětitisícovému sedlu, nejvyššímu bodu treku. Tady, ve stínu skalního převisu ve výště 4000 metrů, s výhledem na strohá plátěná obydlí pastevců a jejich stáda jaků jsme se rozhodli strávit aklimatizační přestávku a příští den se plácáme u stanu a fotíme jaky.
Dalšího rána se však počasí podělalo natolik, že se nám bílou tmou nechtělo ani dál, ani zpět. Ke všemu během dne začlo sněžit. Třetího rána jsme se vydali nazpět s tím, že pošetříme síly na Pamír - ten je vyhlášený svým suchým podnebím a stabilnějším klimatem, tak to už by bylo aby tam nám zachcalo! Nu což, alespoň jsme tu konečně potkali jaky, což se nám předloni v Nepálu nepoštěstilo..
A nakonec, při sestupu, už coby kamenem dohodil do Lao Yulinu, na nepříliš hezké mezi sedí tlupa číňanů kolem deky plné jídla. Jsou slušně oblečení, u cesty zánovní Volkswagen - zřejmě businessmani z Kangdingu si vyrazili na piknik. A už na nás volají, že ať si přičupnem a už držím v jedné ruce misku s jehněčím a v druhé plastový kelímek, který je mi plněn kořalkou z malované vázy. Rýžovým driákem o síle slivovice, však příšerné chuti. Milé pozvání. Zdálo se, že jim pár kolemjdoucích čechů zpříjemnil večírek. Dostali jsme aj lahváče nejhnusnějšího piva, co jsem snad kdy zkusil. Jakási chmelovitá voda, devítka čínské značky Snow. A tak jsme se na sebe tlemili a s překladačem v telefonu si aj docela dobře pokecali! Začíná pršet, večírek končí. Borci nás hodili Passátem až na hotel. Jsme za tu chvilku narvaní jak sysli a jsme rádi že si můžem lehnout. V duchu si řikám, jak asi obstojíme za pár týdnů zpátky doma při prvním večírku s alkoholem.
Na druhý den, ještě před odjezdem rozcházíme kocovinu v ulicích horského města. Kouknout na náměstí, kde probíhaly slavnosti a na podiu se tančilo v pestrých barvách a po obchůdkách, kdyby něco padlo do oka. Co nás nakonec dosti zaujalo byl pouliční zubař. Pod slunečníkem na stole s igelitovým ubrusem měl láhev desinfekce, zřejmě lihu či pálenky a skromnou nabídku zubních protéz. Pacient sedí na plastové stoličce, pan doktor aplikuje trochu dezinfekce, potáhne z cigarety a odklepne popel. Pak uchopí kleště a zbaví pacienta bolavého zoubku.
Náhodou jsme se tu ocitli zrovinka v době sklizně Yarsagumby. Yarsagumba, v některých oblastech Indie známá též jako Kira jhar, je jakási houba cizopasící na těle housenek. Housenky se zavrtají pod zem a čekají na svůj čas, když v tom se jim na hlavě vysemení houba Yarsagumba a doslova z nich všechno vysaje. Už odkdysi místní znali její léčivé účinky, údajně i Jak živící se výhonky Yarsagumby byl pak plný elánu a dlouho živ zdráv. Jen, co se o houbičkách dověděl západní svět, brzy se z ní stal hodnotný artikl. Pod názvem Cordyceps sinensis dostanete hotové pilulky jistě i ve své oblíbené lékárně. Houba se vyskytuje ve výškách kolem čtyř tisíc metrů, napříč Himálajskou oblastí od indického Uttarakhandu až po Sečuán v Číně a díky poptávce západu se stal důležitým zdrojem obživy horalů. Dokud zde tedy budou nějaké k nalezení, místní si přijdou na svých až tisíc dolarů za kilogram. Kilogram však prý sbírají v pěti lidech klidně i celý měsíc.
| Zápisky | Fotky |