> Rozcestník > Cesta přes půl světa 2013 až 15
Velký čínský svět
| Zápisky | Fotky |
Ocitli jsme se v Číně
Pondělí, 18. KvětnaJaká asi bude Čína? Co očekávat od země tak obrovité a přesto podnes podmaněné pevné ruce komunismu? Ve městech rozměrnou architekturu v barvě šedi, utopenou v peřině ještě šedějšího smogu. Jídlo dobré, pestré, ale často především nepředvidatelné. Nespočet pravidel a regulí. Rozmanitou, krásnou a mnohdy nečínským člověkem nepříliš objevenou krajinu. Neprodyšnou jazykovou bariéru. Něco mezi tímto vším položeného očekáváme, konkrétní obrazy však jsou pro nás ponořeny v šedé mlze. Mimo to je ale Čína pro nás obrovitou zemí ležící nám v cestě, kterou je třeba překonat a jejíž víza mohou být trochu oříškem získat. ...no, nakonec ten oříšek příliš tvrdý nebyl, stačilo jen v Kambodži za každého vysázet dalších třicet dolarů na dřevo a několik dní trpělivě počkat.
15. května k deváté večerní jsme dorazili na laosko-čínskou hranici. Bylo před zavíračkou, a tak poslední celník co ještě držel službu, zjevně již unaven, nedělal nám - toho dne z posledních přeběhlíků žádné potíže. Neptal se vlastně vůbec na nic, ani úplatek nechtěl. Nabýváme první pozitivní dojmy o Čínské lidové republice.
Jen co projdeme hraniční závorou a vkročíme do široké ulice pohraničního městečka Mohan, zažíváme kulturní šok - avšak v opačném gardu, než by někoho mohlo napadnout. Po Kambodži a Laosu si na první dojem připadáme trochu jako v Evropě. Asi je to hlavně tím, že cesty jsou tu vystřídány ulicemi a namísto chýší a domečků podél nich stojí domy. Po bližším průzkumu a procházce mimo hlavní třídu však prvotní kulturní šok pomalu opadá a nám je jasno, že tohle Evropa není, že se nacházíme v Číně. Předně, podle předpokladů, tu téměř nikdo neumí anglicky ani slovo - skutečně mám pocit, že většina nechápe ani význam slov Hello či Okey. Možná tak tři ze sta místních absolvovalo první lekci angličtiny a jeden z nich ji dovede použít (snad ve velkých městech na východě, kde sídlí filiálky západních firem, bude rozdělení znalosti anglického jazyka trošku jiné). A tak během hledání autobusové stanice a výherního bankomatu sbíráme první komunikační zážitky. Ale tak nakonec i v Číně - jsme lidi, ruce a nohy máme, domluvíme se - ačkoliv už jen třeba na čínské vyjádření počtů prsty na rukou je někdy selský rozum krátký.
Každopádně naše opakované marné pokusy dostat Yuany z čínských bankomatů nám stále připomínaly, že tahle země si zkrátka žije po svém. V Číně existuje spousta různých bank a na ulici možno potkat třeba i deset bankomatů rozličných barev vedle sebe. Nicméně takový, který na naší novozélandskou či českou kartu pustil pár Yuanů jsme objevili až v ulicích Kunmingu. Šlo o přístroj banky ICBC. Ještěže jsme měli po kapsách stále dosti dolarů ku směnění.
Další a další dojmy se hrnou ze všech směrů. Při procházce po ulici zaujme oko technika automobil, který vzniknul patrně tak, že vzali známé dvojmužné vozítko Smart, řízli ho podélně napůl, sebrali mu jedno přední kolo a přidali zadní sedadla a dveře.
Oko zřejmě každého cizince pak přitáhne poměrně elegantní chlapík v košili a kravatě, však s kalhotami vyhrnutými do půli lýtek, jak sedí na plastové židličce takřka dětské velikosti u stolku pouličního pohostinství. Před sebou má misku s polívkou, ve které plavou nudle a cosi dalšího. Chlapík z mísy hůlkami vyloví slepičí pařátek a labužnicky jej oblíže, asi tak jako náš děda kost ze stehna kuřete ve snaze, aby na ní nezůstal nejmenší zbytek masa.
Další kapitolou je pak čínská kultura toaletní. Zvenčí by typická čínská večejná toaleta připomněla typickou veřejnou toaletu třeba v Indii, jenže když člověk vejde, tak zjistí, že číňani jdou ještě dál. Vyšel jsem si na večejnou toaletu vedle autobusového nádraží v Mohanu. Uvnitř místnost, kde podle zadní stěny je vybetonovaný žlab a prostor nad ním dělen asi 70 čísel vysokými zídkami. V rohové kóji dřepí zaneprázdněný chlapík, a tak volím tu v rohu protilehlém. V Indii člověk alespoň mívá pro sebe celou kabinku (obvykle i včetně dvířek) a u nohou kohoutek s vodou - ani ten jsem tady nenašel. V Číně člověka občas překvapí místní náhled na lidké soukromí v intimních chvílích. Při odchodu mě překvapil člověk, co se tu náhle objevil a požadoval ode mne za použití toalety Yuan. (Pozn. píšu zde o veřejných toaletách na ulici či silničních odpočívadlech - na hotelech to bývá lepší až dobré.)
Inkasovali jsme ale i dojmy pozitivní. Třeba když jsme si hned v příhraničním Mohanu zašli na jídlo. Pan šéfkuchař mně zavedl do zadní místnosti a postavil mě před chlaďák se zeleninou i masem, ať ukážu co si chceme dát. Ukázal jsem na mísu s masem, na rajčata a na kukuřici předpokládaje, že z toho vzniknou dvě porce jídla. Borci však ke každé z těch ingrediencí přidali další a vytvořili z ní samostatný chod a k tomu všemu nám na typickém otočném stole přistály asi tak dvě kila rýže. Chutnalo to báječně a oba jsme se nacpali k prasknutí. Celé to přišlo na 55 Yuanů, tedy asi 200Kč. Bohužel, čímž teda trochu předbíhám, toto bylo první a poslední (a přitom podle našich naivních představ pro tuto zemi typické) výborné rýžové jídlo v Číně. Jak jsme později zjistili, rýže je doménou spíše Čínského východu. Jakmile jsme přejeli do Sečuánu, byl s rýží nadobro konec. V Sečuánu (a i pak dál na západ, kam jsme mířili) totiž vládnou nudle - všeho druhu, ale o tom později.
Chvíli jsme si pohrávali s myšlenkou na autostop, ale zároveň jsme správně tušili, že měsíční víza nám na průjezd Čínou vystačí tak akorát a volný čas jsme se rozhodli věnovat raději horám. Pro nahnání času jsme tedy zvolili autobus a vlak. Z příhraničního Mohanu do Yúnnánské metropole Kunmingu je to 720km, což po solidní čínské silnici trvalo našemu solidně komfortnímu čínskému vehyklu asi 11 hodin, za 252 Yuanů. Na celkové mapě Číny jsme se tímto krokem příliš neposunuly a Yuany se přitom od nás začali docela kutálet. Nicméně za ten kus cesty se krajina za okýnkem měnila. Džungle ztrácela na bujnosti, banánovníků ubývalo. Nabírali jsme jak zeměpisnou šířku, tak i nadmořskou výšku.
Kunmingu, ležícímu ve dvou tisících metrech nad mořem se přezdívá město jara. Přesto ale, když nás autobus před půlnocí vyplivnul na obrovském kunmingském jižním nádraží, zmocnily se nás pocity poněkud odlišné od jarních. Šerošedá předměstská scenerie třicetiposchoďových panelových domů na jedné straně a na druhé staveniště nejspíše dalších třiceti. Spolucestující se rozprchli a my zalehli před zamčenou nádražní budovu v uzamčeném areálu nádraží. Noční hlídač nad námi při pochůzkách do rána bděl, a tak jsme se cíli docela bezpečně.
Na druhý den v centru, v okolí vlakového nádraží se Kunming jevil o poznání útulněji. Pseudoevropské dojmy z příhraničního Mohanu však nadobro zmizely, tady je to Čína na první pohled. Spousta lidí a mumraj a pouliční prodej, kde je z čeho vybírat. Dali jsme si výborné masové knedlíčky, něco na způsob nepálských momo (či vlastně třeba i gruzínských khinkali nebo ukrajinských pelmení a polských pirožků - některé položky z jídelníčků se ve světě opakují, byť se liší použitým kořením - možná, že lidská fantazie v gastronomii nakonec není nekonečná?) s tím, že název čínské varianty bohužel není k zapamatování. Po jídle se Peťa nechala ostříhat a já zas po šesti týdnech oholit.
Místa ve vlaku jsme naštěstí sehnali ještě na ten den, což jistě nemusí být pravidlem. Tomu napovídaly i padesátihlavé fronty na jízdenky ke každé z 15ti přepážek kunmingského nádraží. Popojiždíme jen kousek, asi 500 kilometrů do města XiChang, které leží již v Sečuánu. Ve vlaku nás baví rodinky příslušící etnické skupine Yi. Yi je se 7 až 8 miliony příslušníky nejpočetnější z 55ti známých menšinových etnik v Čínské lidové republice. Nejvíce jich žije v západním Yúnnánu, Sečuánu a okolních horských regionech. Naši spolucestující jsou celkem komunikativní a je až dojemně legrační s jakou naivitou, když cítí, že jim nerozumíme, svojí myšlenku pro nás zapíší na papír či do telefonu svým písmem v upřímné víře, že takto tomu porozumíme lépe. Jinak ale telefon a anglicko-čínský překladač nám byl velikým pomocníkem a bez něj by byl oříšek komunikace mnohem tvrdší (ale samozřejmě ne nemožný). Škoda, že naši rozpustilí Yi spolucestující neměli na svých telefonech překladač čínsko-anglický. Naše konverzace by pak jistě byla méně jednostranná.
V XiChangu trávíme zbytek noci v zajetém zvyku, před nádražní budovou a ráno pokračujem busem do Kangdingu. Za okýnkem se konečně krajina začíná významněji vlnit, vjíždíme do hor! Tohle údolí však až tolik romantiky nepřináší anebo si takto romantiku hor představuje spíše budovatelsky založená místní vrchnost. Stoupáme proti proudu mohutné divoké řeky, jejíž břehy jsou staveništěm. Míjíme několik přehrad. Silnice vede po obskurních viaduktech a tunely, na jejichž počtu a délce se nešetřilo. Šetřilo se však na zbudování vzduchotechniky, a tak v dlouhých tunelech nejde vidět na 50 metrů, natož dýchat.
Čína mi přijde dosti rozporuplná. V mnoha ohledech snad ani nepřipadne přiliš rudě politicky zabarvená - jídla a ostatního zboží hojnost - sice převážně domácí provenience, ale ta je přeci tak široká. Životní úroveň v Asii lehce nad sandardem, lidi nevzpadají nespokojení. Když pak ale na vlastní oči člověk vidí s jakým bezcitem a nabubřelou ignorací se tu typicky šedou pseudoarchitekturou zasahuje do krajiny a rovněž jak příhraniční vojenské kontroly a kontroly na všech nádražích hromadné dopravy dávají najevo autoritu a sílu velkého bratra, tak pochopí. Lidi se tu nemají špatně, ale musejí se držet pravidel.
| Zápisky | Fotky |