> Rozcestník > Studování ve Finsku 2012
Zimní výlet do Laponska
| Zápisky | Fotky |
Zobrazit stránku: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7
Mrazivé finále
Den sedmý, pátek, 3. únoraJak jsme se blížili zpět civilizaci začínalo se oteplovat a dnes ráno již teploměr ukazoval jen nepříliš pod dvacet stupňů, což je teplota poměrně příjemná. Včerejší dvacítka kilometrů uběhla rychle, a tak jsme dnes neměli takové obavy. Navíc druhá polovina trasy měla vést již strojem upravenou stopou.
Dokud jsme postupovali lesem, teplota byla stále příjemná. Cesta nás ale vedla k otevřeným pláním, rozléhajících se kolem střediska Kiilopää a jen co jsme vystrčili nos z lesa, začalo nesnesitelně fučet. Dvacetistupňový mráz pak najednou působil jako minus čtyřicet a stačilo jen pár set metrů abychom na kost promrzli. Stojí tu u jezírka chajda, a tak lezeme dovnitř, baštíme čokoládu a přemýšlíme co dál. O něco kratší cesta, asi 12km, vede po hřebeni a nejméně prvních několik kilometrů proti větru. Všem bylo jasné, že tahle varianta s naším oblečením nepadá v úvahu. Nezbývá tedy než zvolit cestu, která je sice kousíček delší, ovšem za jezerem se stáčí doprava do údolí a snad i po směru větru.
Bez dlouhého otálení jsme se dali na cestu. Prvních 300 metrů přes jezero fučel ledový vítr zleva proti nám, masíroval nám tváře, že to bylo k nevydržení. Z představy, že bychom tomu museli čelit více než několik kilometrů, mi nebylo dobře. Naštěstí, jak jsme se dostali za jezero mezi stromky, vítr se stočil do zad a bylo lépe. Dlouhou dobu jsme pak postupovali širokým údolím s větrem v zádech, což se dalo vydržet. Krajina tu byla jako v pohádce!
Sníh byl od větru zřasený a místy navátý tak, že to připomínalo duny v poušti. A vubec nejparádnější byly větve stromů pokryté vrstvou sněhu, vypadaly neskutečně, skoro až uměle a značení u cesty... Jakoby Děda Mráz vzal převelkou šlehačku ve spreji, jedním tahem přetáhl ten kůl odspoda nahoru a navrchu pak dodělal hvězdičku!
Pohádka ale netrvala až do našeho cíle. Teprve posledních 5 kilometrů měla být ta pravá lahůdka, když nás cesta dovedla na otevřenou pláň a stočila se opět proti větru. Stoupání do sedélka bylo mrazivé a nekonečné, údy již bez citu, oční víčka se mi lepila k sobě. Jsme v sedle, teď z kopce dolů. Peťula jede předemnou. Snažím se přibržďovat, pač při větší rychlosti je vítr nesnesitelný... Kiilööpa, náš cíl, je na dohled! Tak nějak spontánně, sám pro sebe, ale přitom nahlas, vypouštím z úst několik ostrých slov úlevy. Sjet zbytek kopečka, projet vstupní branou do parku a zároveň cílem, obejmout Peťu, že jsme to přežili a honem do tepla!
Dobrá tedy, přiznávám. Popsal jsem naše finále poněkud dramaticky, ale ruku na srdce... Teplo vypadá jinak! Byť možná ten fin, co jsme ho potkali u Jezera, by si ve svém péřovém oblečku vejskal.
Tak či onak, únavu jsme cítili všichni. V takovém stavu jsme se dnes neodvážili sednout do auta a vydat se na štreku zpátky na jih. A což, za tak dobře odvedenou práci si zasloužíme odměnu. Inu pořídili jsme si na poslední noc ubytování hezky v buržoustském stylu v místním hostelu. Věru útulné hnízdo. A samozřejmě, jak praví finský standard, koupelna disponovala i přilehlou saunou. Večer ve znamení odpočinku, sauny, dobrého jídla a hruškového čaje - těch správných ingrediencí pro nabrání sil na zítřejší cestu domů.
Jukněte taky na obrázky. S Míšovým svolením jsem užil i několik jeho kousků. To proto, abych se tu i já objevil a také proto, že můj aparát se po čase pobytu venku se mnou nechtěl bavit. Třeba mu byla zima, a tak trucoval, kdo ví? Ale proč jen probůh vždy v té chvíli, kdy měl před objektivem naservírovanou tu nejparádnější scenérii?! Naštěstí Míša, se svým spolehlivějším aparátem, byl vždy ve střehu. :-)
Zobrazit stránku: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7
| Zápisky | Fotky |