> Rozcestník > Studování ve Finsku 2012
Zimní výlet do Laponska
| Zápisky | Fotky |
Zobrazit stránku: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7
Odpočinek u jezera
Den pátý, středa, 1. únoraU jezera Luirojärvi plánujeme jeden den spočinout. V původním záměru to měl být den odpočinku a znovunabrání sil, jenomže přece nebudeme celý den sedět na zadku, že. Nad jezerem se vypíná masiv Sokosti, svojí zasněženou krásou zvoucí k návštěvě. A podle mapy dokonce k vrcholu vede cesta!
Sokosti se svojí výškou 718 m.n.m. představuje nejvyšší bod národního parku Urho Kekkonen, jakožto prakticky i jeden z nejvyšších vrcholů celého Finska, když pomineme Halti Tunturi a několik dalších vrcholů přes 1000 metrů, které se ovšem nacházejí v úzkém výběžku Finska na západě, spadajícím již spíše do Norských hor.
Převýšení jen něco nemnoho přes 400 metrů se nezdá být nepřekonatelné a tak vyrážíme na výstup. Cestu jsme zahájili napříč jezerem.
Sokosti před námi, nasvícené ranním sluncem, v nás budilo naději, že cestu k vrcholu skutečně najdeme. Naděje nás neopouštěla, ani když se cesta stočila podezřele doprava a vedla údolím podél masivu. Jasně, říkali jsme si, pojedeme kus údolím a támhle zprava bude pak snadnější nástup na hřeben a po hřebeni pak hezky dorazíme až k vrcholu.
Zhruba po pěti kilometrech jsme si uvědomili, že nahoru skutečně žádná stopa nepovede. Děvčata tedy zhodnotila, že dnes máme odpočinkový den a především je neuvěřitelná kosa, a otočila se zpět k chalupě. My s Mišou a Mirem sme se rozhodli s více než třicetistupňovým mrazem bojovat. A proč hledat přichystanou stopu, když si můžeme závějí mezi borovičkami prorazit vlastní a defacto se u toho zahřát. Docela to fungovalo a při lopocení se do svahu bylo po celém těle příjemně teplo. Horší to bylo, když svah začal být svažitý příliš a bylo potřeba lyže sejmout, šlapat závějí po svých. Mé vetché návleky nedobře plnily svůj účel a já, po kolena zabořen, jsem tak mohl bezprostředně pocítit chlad promrzlého sněhu.
Asi po hodině jsme zdolali možná 80 metrů převýšení a ocitli se na vrcholu. Tedy na jakémsi hrbolku přímo pod tím skutečným kopcem. Když jsme tak stáli přímo pod stěnou Sokosti a vzhlíželi vzhůru, nezbylo nám, než uznat, že s běžkama, ať už na nohách nebo v ruce na to zřejmě nemáme a bez nezbytného skialpového vybavení nám nezbude než se vrátit. Inu cvakli sme si vrcholovou slivovičku a vrcholové foto s vlajkou a vyrazili zpět k chatě užít si zbytek odpočinkového dne.
Doma už holky chystaly polévku a navíc jsme měli do chalupy hosta. Statný finský chlapík jel kolem a rozhodl se složit hlavu v chalupě společně s námi. Cestoval sám, ovšem působil poměrně zkušeně (alespoň posuzujeme-li zkušenost podle množství, v pravdě solidního, vybavení které s sebou měl). Péřovou bundu, kalhoty i boty, olejovou lampu a další užitečné věci, všecko si to táhnul zkušeně za sebou na saních. Příliš komunikativní nebyl, jen několik málo vět jsme spolu prohodili.
Hitem večera pak byla, koneckonců jako všecky ostatní večery, večeře. Dnes ovšem hezky po česku. Jelikož příroda je sice chrám, ale buřty v lese jsou buřty v lese, to je stejně marný. Teplota venku ale sahala pod třicet a buřty doslova v lese by nám tam rychleji zmrzli, než by se opekli. A tak když už nám ohýnek plápolá doma v kamnech, proč nenapíchnout buřta na klacek a nestrčit ho do kamen, žáno...
Závěrem nutno dodat, že toho večera jsme zaznamenali vůbec nejnižší teplotu -35°C. Přitom již pětadvacetistupňový mráz stačí k tomu, aby se návštěva toalety stala zážitkem - tak trochu závodem s časem - neboť vězte, že čím déle necháte mráz působit, tím obtížnější je pak dílo dokončit! A takový mráz dovede působit rychle!
Zobrazit stránku: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7
| Zápisky | Fotky |