> Rozcestník > Cesta přes půl světa 2013 až 15
Zastávka v Indonésii
| Zápisky | Fotky |
Na skůtru k rýžovým terasám Bali
Pátek, 3. DubnaNa poslední 4 dny se stěhujeme na Bali. Tentokrát bereme veřejný trajekt (45000 rupek na hlavu). Cesta příjemná, ani to moc nehoupalo. Loď se ale sune pomalinku a tak těch 50km jí zabere 4,5hodiny. Jako občerstvení (pochopitelně nikoli v ceně) se podává vrabčí porcička rýže s čímsi balená do banánového listu. Je to moc dobrý, každý jich zhltneme několik.
Z muslimských Gili a Lomboku jsme se dostali na indonéský ostrůvek hinduismu, na Bali. Z Padang Bai míříme do Besakih, k nejdůležitějšímu chrámovému komplexu na ostrově, Pura Besakih. Desítky chrámů s vysokými věžovitými střechami se krčí v džungli na úpatí vulkánu Gunung Agung. Na ulici si nás našla paní, co anglicky neuměla, zato se na nás hezky smála. Ubytovala nás v domě své rodiny, skromně v pokojíku po dětech. Sprchu nemají, na snídani k čaji jen sušenky, ale zas to moc nestálo.
Pura Besakih je rozlehlý komplex chrámů, z nichž tři hlavní jsou zasvědceny třem vrchním bohům - Brahmovi, Šivovi a Višnovi. Právě začínají veliké tří týdenní slavnosti a všichni a vše je pestře oděné, dokonce i sochy mají kolem pasu navlečený barevný sarung. Teď se prý všechna božstva scházejí do chrámů. Za několik dní vyjdou ven a s velikým průvodem věřících budou putovat až dolů k moři. Lidé z celého Bali sem jezdí oslavovat a modlit se. Někteří pak během slavností prý jezdí po práci třeba každý den, do noci se modlí a ráno jedou opět zařezávat. Skloubit život moderní doby s životem hinduismu holt není legrace.
Přímo nad Pura Besakih se zdvihá přes tři kilometry vysoká sopka Agung. Jen na chvilku jsme zahlédli mlhavý náznak obrysu jejích svahů, než se opět oděla do oblak. Ani tady nebudeme s výstupem úspěšní, pro lezení po vulkánech to chtělo návštěvu o měsíc posunout. Přilehlá vesnička Besakih není příliš turistická. Na ulici potkáváme, až na několik výjimek, prakticky jen místní a účastníky slavností. Večer je pak venku téměř liduprázdno a na svažitou ulici stoupající vesnicí ke chrámové bráně se snese jakási podivně mystická, až ponurá atmosféra, umocněná spoustou potulujících se psů, kteří jak procházíme na nás odevšaď štěkají a poněkud nenávistně vrčí. Až se mi vkrádá pocit, jakoby jsme tu coby bílé tváře nebyli vítáni. Zvláštní, zajímavé a velmi silné místo!
Poslední tři noci trávíme v o poznání živějším Ubudu. Město se rozprostírá ve vnitrozemí, obklopené dokonale krásnými rýžovými terasami. Shledali jsme Ubud jako ideální stanoviště na Bali. Leží zhruba vprostřed ostrova, a tak je odtud možno vyrážet na objevné výpravy všemi směry, ideálně po místním - v sedle motocyklu. Za půjčení skůtra zaplatíte typicky 50 tisíc za den, čili do sta korun. Podnikli jsme dva výlety, ke zřejmě nejfotografovanějšímu chrámu na Bali, na jezeře Bratan a druhý den k jezeru Batur ve vnitrozemských horách. Tam nás zase vypeklo počasí a pěkně jsme zmokli. Stačilo ale jen trochu sjet a na rýžových terasách poblíž Ubudu už bylo hezky a políčka v záři slunce jásala zelení.
Indonésie je mimojiné proslavená vývozem kávy a za největší specialitu ve světě kávy vůbec je pak považovaná indonéská civetková káva, po místním zvaná kopi luwak. Její jedinečnost zajišťuje zvířátko zvané cibetka palmová, které požírá kávová zrna, aby je později vyloučilo neporušené a navíc fermentované během průchodu jeho trávicím traktem. Tato káva se někomu může zdát trochu nakyslá, ale podle znalců však její aroma vykazuje jedinečných vlastností. Tradiční bloumání džunglí a pátrání po cibetčím trusu pochopitelně stojí úsilí a než si člověk nasbírá alespoň na šálek kávy, dá to dost práce. Proto jsou dnes cibetky chovány v zajetí a násilně krmeny kávou za účelem efektivní produkce. Ta pravá "divoká" cibetková káva je tedy velmi drahá a její pravost je těžko prokazatelná. Cestou z Danau Batur sme projížděli kolem "kávové plantáže". Když jsme se slečny ptali, kdeže teda ty kávovníky pěstují, tak nám jen stručnou angličtinou, za to s líbezným úsměvem na rtech sdělila že tady ne. Zato nám ale naservírovala zaručeně pravou divokou Kopi Luwak a v kleci nám představila živou cibetku.
Někteří, co mě lépe znají, tak vědí, že na motorku papíry nemám, dokonce ve svém prvním řidičáku nemám napsaný ani moped. Stejně tak ani holky a vlastně i naše mezinárodní řidičáky na auto jsou už přes půl roku prošlé (ano i 11 000 kilometrů Austrálií jsme projeli bez platných papírů). Ale pod vlivem uvolněné indonéské atmosféry jsme si s tím nelámali příliš hlavu a skůtry si prostě půjčili - pronajímatele naše papíry nezajímaly. Jaké překvapení, když nás pak na silnici zastavila policejní hlídka. Naštěstí pánové nebyli příliš drsní a buďto uvěřili našemu tvrzení, že razítko v mezinárodním řidičáku, kouskem přesahující "z automobilu" i "do motocyklu" tím pádem ten motocykl taky zahrnuje, anebo prostě podlehli dívčímu šarmu mých společnic. Ukecat prošlou platnost šlo snadno, jelikož ta je na průkazu uvedena pouze v češtině.
Centrum samotného Ubudu oplývá čilým cvrkotem. Pořád ale stačí jen odbočit z hlavní ulice a najdete spoustu levného a moc pěkného bydlení, jako třeba to naše v Adinda Guesthouse. Veliký pokoj se soukromým balkonem, kam nám byla každé ráno servírovaná parádní ovocná snídaně a kafíčko či čajíček bylo po celý den v ceně 400Kč za noc pro všecky.
Ubud skýtá možnosti bezmezného nákupu čehokoli a širou škálu stravování - opět stačí sejít z hlavní třídy a najdou se pěkné jídelničky. Až před odjezdem na letiště jsme objevili jednu, kde nás milá paní za našich posledních 30 000 rupií nakrmila všecky a moc dobře. Známou atrakcí Ubudu je Monkey Forest. Jungle-park, vprostřed města plný celkem slušně oprsklých opic. V parku je i malý chrám a celkově je to hezky udělané, ač není to moc velké. S opičákama je legrace, ale držte si klobouky! Rádi si je půjčují.
Bali i Lombok jsou krásné ostrovy a jsem přesvědčen, že méně zprofanovaný zbytek Indonésie musí taky stát za to. Potkali jsme tu několik moc fajných lidí, a tak je škoda že, vypočítavost, dotěrnost a penězchtivost taxikářů a všech obchodníků jim nabourává jinak dobrou reputaci. Toto mi v Indonésii vadilo asi více než v Indii a to jsem si myslel, že horší to být nemůže. V Indii je mnohem více žebráků a obchodníci jsou tam taky vytrvalí, ale nepřišli mi tam tak nestydatě vypočitaví a až tolik "za každé prdnutí penězchtiví". A nakonec, kdyžuž jsme se nad tímto povznesli, dotěrnost taxikářů hodili za hlavu a připraveni uchovat si jen vzpomínky na krásnou Indonésii, což tahle země rozhodně je, utratili jsme poslední rupie za dobré jídlo a odjeli na letiště. Tam jsme však narazili na závoru s přepážkou a informaci, že nedávno se vedení letiště rozhodlo, že si může dovolit vytáhnout z turistů další peníze a zavedlo odletovou taxu. My si letenky koupili ještě před zavedením té novoty a tak v nich taxu nemáme zahrnutou. Jetstar nás pochopitelně o změně neinformoval. Po bezvýsledném dohadování s personálem nezbude než znechuceně vybrat z bankomatu 200 tisíc za každého. V letadle do Singapuru se snažíme povznést i nad tuto poslední iritující zkušenost. Myslím, že se to ale podaří a jednou se rádi vrátíme prozkoumat některé další z indonéských ostrovů.
| Zápisky | Fotky |