> Rozcestník > Cesta přes půl světa 2013 až 15
Zastávka v Indonésii
| Zápisky | Fotky |
Ochutnávka z Lomboku
Pondělí, 30. BřeznaPůvodně byl naším hlavním cílem na Lomboku přechod 3726 metrů vysokého masivu Rinjani. Chytli jsme ale ještě konec mokré sezony. V nižších polohách při pobřeží je už hezky, ale v horách... Až na několik přechodných ranních chvil je Rinjani obestřeno neprodyšnou duchnou tmavých oblak. Není naším přáním se zrovna teď nahoře vyskytovat, a tak ani příliš podrobně nepátráme zda by nás tam pustili i několik dní před oficiálním otevřením sezony 1. dubna a jestli je možno tam jít bez guida přesto, že všichni v okolí tvrdí, že najmutí guida je nutné.
Návštěvu Lomboku jsme tedy zredukovali jen na krátkou zastávku a zavítali do Lombocké Kuty.
Letovisko na jihu ostrova si neradno plést s Kutou na jihu Bali, kam se ve velkém jezdí lacino opíjet australská mládež. Tady je hezky. Kouzelně členité kopcovité pobřeží plné zelení porostlých skalnatých homolí. Indický oceán zajišťuje solidní vlny, a tak sem míří surfaři, často z Austrálie. Místní pláže ale nevykazují velký přetlak. Teď před sezonou je tu klídek, řekl bych téměř pusto. Jen několik místních dětí se cachtá při břehu. Konají se tu ale zrovna surfařské závody, na pláži dál za městem. Vypadá to však, že už je po všem, povedené kousky krotitelů vln jsme zřejmě propásli.
Děcka sou tu všudypřítomná, většina z nich milá a když jsou v bandě, tak se ani nestydí a nachají se vyfotit. Gramotnost v Indonesii není tak špatná, školy docela fungují a většině se alespoň základního vzdělání dostane. Stoprocentní pokrytí však systém nemá, o čemž svědčí malí obchodníci, co namísto návštěvy prvního stupně základní školy courají po pláži s hrstí cetek a tahají cizince za rukáv s dětskou neúnavností, jakoby tahali za rukáv svou mamku v touze po tom parádním auťáku s jeřábem (nebo dnes možná už i tady spíše v touze po novém smartphonu). Malí hokynáři nás pronásledují snad hodiny. Nepomáhá domluva po dobrém, ani důrazné zvýšení hlasu. Jedinou možností je před nimi utéci někam daleko - i do restaurace jdou s námi a poněkud laxnímu personálu je to buřt, anebo je prostě ignorovat. Uvelebili jsme se v altánku na pláži, holky si četli, já se věnoval zápiskům a kluky po půl hodině neustálého opakování naučených anglických vět propagujících jejich zboží nakonec přemohla únava.
Přišel čas večeře. Nezřídka když vejdeme do některé místní vývařovny, tak mají radost, že k nim zavítá bílý turista - často se to neděje, naši australští a evropští kolegové dávají přednost načančaným restauracím v příslušné ulici. Tady v Kutě jsme si oblíbili posezení u Rey. Byli jsme tu i na oběd a teď po večeři chvíli poseděli u sklenky vítečného džusu. Mladá mamka vypadá tak na 23, ale prý je jí 35. Pochází z Bornea a dlouho žila v Jakartě. Tam je to prý ale s prací špatné. Obrovská konkurence, zvláště ve službách a pohostinství. Tak s mužem a tříletou dcerkou rozjeli podnik na Lomboku a vydělávají, aby až dcerka dospěje pro školu, se mohli vrátit na Jávu, kde je k dostání lepšího vzdělání.
Je to chytrá paní, sama v Jakartě vyštudovala vysokou školu. Vadí jí ty nezletilí obchodníci na pláži, kteří se ať už z jakéhokoli důvodu do školy nedostanou.
Celkově se lidé v Indonésii, alespoň tedy na ostrovech, které jsme navštívili, nemají tak zle. Po ulici se nikdo neválí, na bezdomovce ani žebráky jsme snad téměř nenarazili. Lidé tu bydlí v docela pěkných domečkách, často zděných a skoro u každého stojí vůz nebo alespoň skůtr - ačkoliv nutno dodat že jeden takovýto domeček obvykle obývá širší rodina. Skůtr si tu ale evidentně dnes už může dovolit téměř každý, alespoň jeden do rodiny, jelikož veřejná doprava v podobě dodávek zvaných Bemo už prý pomalu upadá - lidé dávají přednost pohodlnější samostatné dopravě. Bemo jsme skutečně na silnicích mnoho nepotkali. Jezdí už jen brzy ráno a pouze do vedlejší vsi, jak jedou lidi na trh. A tak bílému návštěvníkovi tu vážně nezbude nic jiného než se spolehnout na taxi či po turistických trasách jen o malinko levnější shuttle busy anebo autostop. Konec konců i ten benzín si tu nějak dovolit mohou, když stojí přibližně třetinu toho co u nás. S takovým minimálním příjmem, například jako zaměstnanec restaurace si tu člověk přijde na 1 300 000 Rupek, čili asi 2500 Kč měsíčně, soukromníci ale na mnohem více.
| Zápisky | Fotky |