> Rozcestník > Cesta přes půl světa 2013 až 15
V zemi klokanů
| Zápisky | Fotky |
Podle východního pobřeží
Neděle, 25. BřeznaV neděli 1. března jsme zpátky v Melbourne, jednu smyčku Austrálií jsme utáhli. V sobotu přiletí Peti sestra a na další štaci vyrazíme společně ve třech. Několik dní času využíváme k socializaci a přes týden se infiltrujeme do jedné mladé rodinky dvou psychologů Warrena a Sheryl. Žijí ve Východním Warburtonu, 50km východně od Melbourne, skřípnutém v dolině řeky Yarra, která pak protíká i Melbourne. Údolí lemují zelené svahy Yarra Ranges. Bujné lesy plné keřových i stromových kapradin a vysokých statných eukalyptů. Vyrazili jsme později i provětrat bicykly a při výhledech zkonstatovali, že ty kopečky vypadaj skoro jak Jeseníky, jen ten les je nějakej divnej..
Sheryl a Warren mají šestiletého čiperu Harryho, přítulnýho kocoura Chooeyho a dva psy. Přemalovali sme jim obývák z nudné krémově bílé na mnohem příjemnější, sněhově bílou.
Warren je veliký šachista. Vždy mi bylo jasný, že šachy sou věda, ale až při pohledu do jeho knihovny věnované tomuhle sportu jsem pochopil, jak hluboká je ta věda ve skutečnosti. Stránky knih se podobají skriptům predikátové logiky, akorát tady bylo možná trošičku méně souvislého textu. Milá návštěva aussie (hovorové označení pro australany, Austrálii či cokoli australského) rodinky. Pujčili nám i kola, a tak sme trochu projeli okolí a Sheryl nás vzala s sebou do Harryho školy, když sme ho šli odpoledne vyzvednout. Harry nám to tam pěkně všecko ukázal. Vlastně se to na první pohled zas tak moc nelišilo od české základky prvního stupně. Chodby i třídy byly podobně jako u nás bohatě dekorovány dětskými výtvory a celkově to tam vypadalo hodně domácky. Ze školy namísto domů musel Harry jet s námi na "velice nudnou" procházku do lesa, z čehož neměl valnou radost. Nebyl to ale jen obyčejný sytě zelený eukalypto-kapraďový les typický pro jihovýchodní kout Austrálie. Bylo to místo, kde rostou také redwoods, čili sekvoje.
Skutečně jsou to obrovité stromy a co jsem nevěděl, tak nejzákladnější znak pro jejich rozeznání třeba od borovice je jejich měkká kůra. Když do ní vrazíte pěstí, tak pocítíte něco mezi molitanem a boxovacím pytlem. Nenašel jsem o tom uspokojivé prameny, ale jistě sem musely sekvoje být uměle vysazeny, jelikož jinde v Austrálii se běžně nevyskytují a jinak rostou vlastně pouze v Americe. Po výletě jsme byli ještě pozváni do jakéhosi místního kulturáku na komunitní společnou večeři s lidma ze vsi (městečka). Totiž v Australských (a rovněž Novozélandských) maloměstech a vsích, kde nežije mnoho lidí, fungují docela silné komunity sousedství. Lidi se pravidelně scházejí ve svých domech či třeba, jako právě tady, skupina dobrovolníků vaří každý čtvrtek pro všechny a pro kohokoliv kdo se zastaví, večeři. Příchozí přispějí, kolik uznají. Přišlo postupně dobře sto lidí. Společně pojedli, pokecali, děcka si v koutě hrály a pak se zas všichni rozešli. Je to pěkný, ikdyž vlastně podobný jak u nás, kde se lidi v hospodě taky scházejí (a klidně i častěji než každý čtvrtek), jen tady to působí tak nějak organizovaněji a po večeři se jde zas domů. Alkohol se snad ani nepodává.
V sobotu přijela Klárka, Peti ségra a ještě chvíli jsme se všichni zdrželi u našich drahých hostitelů v Melbourne, Helči a Jirky. Pro naší novou spolucestovatelku sme připravili zkrácený výběr toho nejlepšího z Melbourne a pak už na letiště pro auto, tentokrát trošku větší Kiu Rio a startujem náš druhý aussie road trip.
Načínáme jej ještě západní smyčkou přes Great Ocean Road, ať i Klárka spatří tu nádheru a pak už obracíme směrěm k Sydney a dál. Ještě jednou jsme zajeli pozdravit koaly a na pláži kousek od 12ti apoštolů jsme trefili na korejsko-čínský filmový štáb s anglickým producentem, který nás do projektu zasvětil. Mladá jihokorejská filmová hvězdička točí scénu ranního výklusu po pláži na pozadí divokého oceánu. Bude z toho velký trhák!
Hned 200 kilometrů západně od Melbourne leží park Wilsons Promontory. Nevelký ale výrazný poloostrov s malebnou skalnatě kopcovitou krajinou. Jistě tu možno vymyslet hezký vícedenní kolečko, ale my máme před sebou dlouhou cestu a cílů více než dnů. I na jednodenní otočku to ale stojí za to, jelikož ty nejvýraznější atrakce, byť pochopitelně zároveň nejnavštěvovanější jsou jen několik kilometrů od centra parku v Tidal River. Prošli jsme se na Squeaky beach.
Squeak znamená kvičet a skutečně, písek na pláži, jak po něm člověk při chůzi trochu dupne, tak pod chodidlem vždy docela nahlas zakvikne. S návratem z pláže hodina pokročila a než sme si dali sprchu, natajňačku v kempu v Tidal River, do soumraku už zbývala možná hodina. Vyžádalo si to sice trochu sportovnější výkon, ale ještě za večerního svitu k obzoru se sklánějícího slunce jsme stihli vyběhnout na Mt. Oberon tyčící se nad zátokou. Není to vysoký kopec a navíc dvě stě metrů pod vrchol se dojede vozem, na rozhled to ale stačí.
Ten skutečný vrchol však nastal, až slunce zapadlo. Zvěři opět nastává její čas a my jsme teprva na cestě ven z parku. Z buše se rojí další a další klokani a nestydatě postávají kolem silnice a občas hupsnou i na vozovku. Kdepak srnky u nás, tihle jsou zvědavější, vůbec se nestydí. Takle večer projíždět některým z parků či jen někde buší, tak jedině krokem a oči na stopkách. Je to vysilující a jen co najdem prvním flek za hranicí parku, tak parkujem. Ještě předtím ale jedno nové setkání. Takle v příkopě u cesty se pase zvíře velikosti a tvaru malýho soudku. Vombat. Je to jeden z dalších a možná trochu méně známých australských endemitů. Trochu jako jezevec, ale celý šedivý. Měl nás vyloženě na salámu, rozhodně se nedal vyrušit od večeře a dál se pásl na čerstvém zeleném pažitu vedle cesty. Klidně se nechal pohladit, ani sebou netrhnul. Jenom tam co jsem sáhnul, se znuděně podrbal, zatímco dál nenarušeně debužíroval, jakoby na něj jen sedla moucha či co. Vombat je možná jediné zvíře, které trousí hranaté bobky.
Odtud jsme to vzali přes několik dalších dokonale fotogenických pláží v parcích Croajingolong a Ben Boyd u Edenu až k úpatí střechy Austrálie, Mt. Kozciuzsko.
Někde před hranicí Nového Jižního Walesu nás silnice vede hustým lesem. Z venku jakoby byl cítit kouř. Zatím se tím příliš nevzrušujeme, dokud nám cestu nepřehradí stěna hustého dýmu. Asi proto, že Austrálie je lesními požáry známá, vlastně ani teď necítíme velké překvapení. Navíc tu stojí několik aut a vedle nich poněkud znuděně postávající požárníci a k mému údivu dokonce jeden z nich třímá v ruce kansystr s benzinem. Vypadají jakoby se nic extra nedělo, pokojně nám kynou, že můžeme pokračovat v cestě skrze mračno dýmu.
Nejedná se o ostrý požár. Oheň byl založen úmyslně. Umělé, řízené požáry jsou jednou z australských strategií boje proti lesním požárům. Nechají les jen tak "trochu prohořet". Stromy to přežijí, ale shoří nízký porost a křoví, které právě bývá hlavním katalyzátorem rychlého šíření ohně.
Pro výstup na střechu Austrálie volíme těžší výstupovou cestu od jižního úpatí, z horského střediska Thredbo. Thredbo je jedno z hrstky a patrně největší z Australských lyžařských středisek. Areál sjezdovek je velikostí srovnatelný nanejvýš s Červenohorským sedlem v Jeseníkách, ubytovací kapacita je ale široká. Zřejmě se sem v zimě jezdí klouzat půl Sydney i Canberry. Zpáteční pěší cestu k vrcholu udávají za 8 hodin. Není to příliš, ale celodenní výšlap z toho asi bude. Nebereme to na lehkou váhu a v předvečer obsadíme jeden z veřejných grilů v Thredbu a posilňujeme se klokaními steaky. A je to dobré maso. Takové něco mezi hovězím a zvěřinou.
Prvních 500 výškových metrů výstupu vede lesním "schodištěm" a zbylých 300 je pak rozvolněno do semdi kilometrů kopcovitou náhorní plání až k vrcholu ve výšce 2228 metrů nad mořem. Lidi nás od Kosciuzska odrazovali, že nemá cenu výstupem marnit čas, že je lepší si pak raději zajet do Nízkých Tater, že ty jsou mnohem hezčí. Určitě sou. Ale i Kosciuzsko se nám líbilo. Trochu ty Nízký Tatry vážně připomíná, jen namísto borové kosodřeviny tu rostou zakrslé eukalypty. Záhadou pro mě ale zůstává, proč tu tolik stromů usychá. Některé svahy jen září šedo-bílými torzy zesnulého lesa. Zdálky mi to skoro přišlo jak pokryté sněhem. Naproti tomu jiné svahy jsou sytě zelené, zvláštní.
Kosciuzsko zdaleka není z nejexotičtějších australských krás. Asi bych kvůli němu nejel autem tisíc kilometrů. Když se ale připlete do blízkosti vašeho australského itineráře, za odbočení a výstup podle mě stojí.
Hlavní město Canberra je roztahané po kopcích na půli cesty mezi Kosciuzskem a Sydney. Žije tu asi tolik lidí co v Brně, ale město je dost roztahané, člověk má pocit, že je tu pomalu víc zelenýho než zastavěnýho. Architektonicky hezky vyvedená nová budova parlamentu elegantně kombinujíc tři základní moderní stavební materiály - beton, sklo a ocel, je jakoby zapuštěná do pahorku Capital hill porostlého travou.
Proti tomu stará budova parlamentu svým klasickým koloniálním stylem zas tolik nepřekvapí.
V Austrálii a v menší míře už vlastně i na Nového Zélandu mi přišlo, že tragédii světových válek místní prožívají poněkud hlouběji než my v Evropě i přesto, že přímo jejich území se válka vlastně příliš nedotkla, teda přinejmenším v porovnání s Evropou. Na druhou stranu na světových frontách místní lidé umírali, což dokazuje fakt, že snad v každé dědině tu stojí ANZAC památník s výčtem obětí mezi místními rodáky (ANZAC, tj. Australia nad New Zealand Army Corps). Nejvelkolepější z těchto monumentů pak stojí v australském hlavním městě. Ten dosahuje takřka antické pompéznosti a teprva při jeho návštěvě jsem si více uvědomil, že ani tu, na druhém konci světa neměli od fašistů klídek. ANZAC památníku v Canbeře přiléhá veliké válečné muzeum dokládající jak se i tady Japonci se svými bombardéry vyřádili. Darwin prakticky srovnali se zemí a těžké škody napáchali i níže podél severovýchodního pobřeží. Muzeum je skutečně dobře udělané a musím přiznat, že mě vzalo za srdce. Výčet obětí, však nikoli pouze druhé světové ale všech válek, kterých se ve světě Australané účastnili, tu drobným písmem zaplňuje širokánskou stěnu.
Z Canberry je už kousek do Sydney. V cestě nám ale ještě leží Blue Mountains. Výhledy do monumentálního Grose Valley patří k tomu nejsilnějšímu, co jsem v zemi klokanů zažil. Nelze vynechat sestup dolů do deštného lesa, jímž je pokryté široké dno údolí, kupříkladu soutěskou zvanou Grand Canyon. Cesta se pozvolna zařezává mezi skalní stěny. Stačí ztratit možná dvě stě výškových metrů a už je cítit jak ovzduší rapidně nabírá na vlhkosti a spolu s tím i vegetace na bujnosti. Je tu jak v doopravdické džungli.
Eukalyptové stromy jsou čím dál hustěji obrostlé dalšími druhy rostlin, s nimiž koexistují v rovnováze. Objevují se stromové kapradiny, mechem porostlé kamení, skaliska, vodopády. Potkali jsme tu našeho jediného australského hada - spíše takové hádě, mohlo mít sotva 40 centimetrů. Polekal se stejně tak jako Klárka, která na něho málem šlápla a sklouzal se z cesty po skaliskách kamsi dolů k řece. Těžko soudit zda to byl obávaný brown snake či jiná odrůda. Ale ač to bylo jen malé hádě, raději sme upalovali pryč, než sem přijde synáčka hledat větší tatínek.
Od té chvíle jsme si dávali větší pozor, kam klademe své kroky. Za tři hodiny končíme okruh zpátky nahoře, na vyhlídce do širého Grose Valley a vychutnáváme výhled. Jeho dno pokryto hustou džunglí je lemováno pravidelným několikaset metrovým skalním útesem jímž tu a tam padá vodopád. Nahoře eukalyptový les. Prostorem se nese hlasitý řev ptáků. Takhle nějak si představuju stolové hory ve Venezuele - skalní útes dělící dva docela jiné světy z nichž jeden nemá velkou šanci ovlivnit ten druhý. Jak sedím na krajíčku skalního okraje, cítím ten neuvěřitelný prostor pod a předemnou. Naprosto člověka obejme, popadne ho do náruče touhy roztáhnout křídla (nebo se chytnout paraglidu) a skočit!
Sydney je jen o Brno větší než Melbourne. Působí kosmopolitněji - méně bohémsky, méně uvolněně a více nazdobeně. Poněkud vehementněji nežli Melbourne se snaží zaujmout velkolepými pohledy z Harbour Bridge na panorama opery a Sydney Cove s mrakodrapy CBD v pozadí a obrovitou zaoceánskou lodí parkující v popředí, případně z druhé strany od opery směrem na starou kamennou čtvrť The Rocks a krásný Harbour bridge hned napravo. Mé srdce však přesto zůstalo v Melbourne (tedy pokud jde o australská města - v globálním měřítku zůstává ještě jinde). Něco do sebe to Sydney ale má. Celodenní návštěvu sme započli kávou a snídaní na Bondi Beach, pozorujíce surfaře zápolící s vlnobytím.
Zbytek jsme strávili kolem opery a přilehlého nábřeží. Po výhledu z Harbour bridge je dobrý zajít si na kávu či rovnou na oběd do Rocks. Pak okruhem skrze CBD a povedenou botanickou zahradu se vrátit k opeře a za snášející se mladé noci skočit na drink pěkně na buržousta do baru na nábřeží, kde vám moře šplouchá téměř až do vašeho Martini. A opera? To je hezká stavba!
Už se nám pomalu krátí náš australský čas. Aby nám zbylo něco pro Queensland, projíždíme pobřeží s jednou plážovou přestávkou až na sever Nového Jižního Walesu, rovnou až do Byron Bay. Známé hippie městečko a surfařské centrum. Dáváme dvě hodinky na pláži. Je to tu hezký, ale pokud člověk není surfař nebo se tu neplánuje zdržet déle a infiltrovat se mezi místní, tak tu asi není zas až tak moc co pohledávat a proto odrážíme směrem k úpatí pro nás teď zajímavější atrakce v oblasti. Nacházíme se právě v nejvýchodnějším cípu Austrálie, a tak vrcholek 1156 metrů vysokého Mt. Warning je první kousek australské pevniny, kam ráno dopadne sluneční paprsek. Z brzkého vstávání ale nakonec nic není, jelikož celou noc leje. Až po obědě déšť povolí a my se vydáme na odpolední výstup. Jak pokračujeme stále víc a více na sever, porost v lesích je bujnější, kapradiny jsou nahrazovány palmami, řev ptáků je roztodivnější a hlasitější a po zemi běhají divocí krocani. Průstup džunglí je zážitkem.
Jsme z těch vjemů tak nadšení, že i po celou dobu výstupu trvající déšť házíme za hlavu a navlečeni v koupacím úboru stoupáme k vrcholu. Až nahoře ale přece! Mrak se najednou rozestoupil a dal nám spatřit široký výhled až k Tasmanovu moři a na hory přikryté peřinou ze zbytků oblak. Dokonale tvarovaný, džunglí porostlý zub stojí ve středu 50 kilometrů širokého kráteru, co tu zůstal po silné erupci před dvaceti miliony let. Tvar kaldery dodnes dokresluje prstenec hor, jež kolem dokola obklopuje výrazný vrchol s dobře padnoucím jménem Mt. Warning.
Přejeli jsme hranice Queenslandu, projíždíme Gold Coast. S krátkou zastávkou v bytečku Peti kámošky Lucky kdesi v desátém poschodí s balkonem přímo nad pláží v samotném centru Surfers Paradise. A prý to ani není tak drahý, na to jaká luxusní lokalita to je. Ačkoliv, luxusní jak pro koho. Gold Coast to je 50 kilometrů pláže a podle ní rovnoběžný pruh zastavěný sklobetonovou architekturou, která mi teda ani nepřišla hezká. Prý je to ráj pro surfaře, ale nic pro horomilce ani kavárenské městské typy. Tohle je Miami-style surfer's paradise!
Pokračujeme dále, rovnou na severní špici naší trajektorie, do Great Sandy National Parku, ke Fraser Islandu, největšímu písečnému ostrovu na světě. Dojeli jsme až do Hervey Bay. Asi je to tím, že poslední dva dny prší, že namísto křišťálovým mořem omývané písečné duny tu nenajdeme nežli hnědým mořem omývanou zabahněnou pláž. A tak dílem možná i proto, že déšť smyl rovněž kousek naší nálady, nás na Hervey Bay nechytlo prakticky vůbec nic a točíme zpátky na jih. Druhou šanci jsme Velikýmu písečnýmu národnímu parku dali o asi sedmdesát kilometrů jižněji v Rainbow Beach. Počasí se opět vylepšilo a pověstné místní zlaté písky se ukázali ve své pravé parádě.
Krajinářskému umění matky přírody sekundují malincí krabíci, co si staví sklípky v písku na pláži. Jak kutají, tak vyhazují kuličky písku umě do přesně promyšlených tvarů:
Trochu mě mrzí, že už nám nevyšel čas na Glasshouse mountains. Pouze cestou z auta místy zahlídneme z roviny vystupující osamocené skalní zuby a homole. Evokují mi vzpomínku na České Středohoří. Zítra už ale potřebujeme dorazit do Brisbane. Jako poslední kemp jsme našli tábořiště přilehlé k benzinové pumpě. Krom dlouhozobých ptáků a modrých slípek připomínajících novozélandské slípky pukeko, které se kolem nás producírovali, jako bychom se nacházeli na nějaké ptačí farmě tam bylo i malé jezírko. To bylo domovem početnému hejnu bílých ptáků. V noci strom obsypaný opeřenými spáči zrcadlící se v hladině jezera připomínal výjev z pohádky.
Po cestě do Brisbane už jen v rychlosti projíždíme Sunshine Coast. Sunshine Coast je jakási méně nablýskaná a o to pěknější alternativa Gold Coastu. Jižní půle asi 40 kilometrů dlouhého úseku pobřeží je teda taky zastavěná městem, ale takovým.. hezčím než na Gold Coast. Severní půlka je porostlá buší a jen několik pláží je obestavěno menšími městečky. Hlavním prázdninovým letoviskem je Noosa Heads s čistým mořem a hezkými plážemi vsazenými do zelených svahů, kde z buše vyčuhují vilky bohatých chalupářů z Brisbane.
No a už máme 25.března, přes 6 týdnů v zemi klokanů je za námi. Dopoledne balíme, pulírujeme vůz, večer ho vrátit na letiště a ráno berem roha směr Bali. Před tím ale ještě jako poslední bod programu máme na dnešní odpoledne nachystáno setkání s koaly a klokany v Lone Pine Koala Sanctuary v Brisbane. Je to nejstarší koalí zoo v Austrálii a podle všech zdrojů prý ta nejlepší.
Možno se tu válet v trávě mezi klokany a dle libosti se s nima muchlat a krmit je (teda pouze k tomu určeným zakoupeným žrádlem). Sou to fakt roztomilá zvířata a co jsem nečekal, jak mají jemnou srst! Jinak tu najdete snad všechny typické zástupce australské fauny, byť krokodýly tu mají jen ty malé, sladkovodní. Hlavní atrakcí jsou tu však koaly. Chovají jich zde mnoho desítek. Dokonce je možno si jednu za $18 pochovat a vyfotit se s ní.
Austrálie byla hodně dobrá. Ve srovnání se Zélandem bych ji označil za pro evropana exotičtější, ačkoliv za tou parádou je tu potřeba dojet dlouhé kilometry. Co je ale fakt, tak že obavy z jedovaté Austrálie jsou hodně přehnané, založené na nepodložených předsudcích. Je pravda že tu žije většina z nejjedovatějších hadů, ale aby člověk nějakého potkal, musí mít docela smůlu. Určitě tu na hada nenarazíte častěji než třeba na zmiji růžkatou na Balkáně a v historii je zaznamenáno jen nemnoho hadích uštknutí, které skončili smrtí. Žijí tu velcí pavouci, kteří nevybízejí k pomazlení, ale jejich jed není smrtelný a potkali jsme jich jen doslova několik. Silnější jed mají malí pavouci, jako třeba redback spider. Smrt na pavoučí kousnutí ale v Austrálii prý snad ani nepamatují. Žralok bílý je nebezpečný tvor, ale statistika četnosti napadení člověka zdaleka nenutí surfraře, aby svůj oblíbený sport pověsili na hřebíček. Jediní skutečně nebezpeční živočichové jsou medůzy, které se hojně vyskytují ve vodách Velkého bariérového útesu od října do května. Jejich žahnutí bez okamžitého ošetření zpravidla poměrně záhy končí smrtí. Druhým nebezpečným tvorem je ten větší ze dvou australských krokodýlů. Sweet water, tedy sladkovodní krokodýl dosahuje délky jednoho až dvou metrů, žije ve sladké vodě a na člověka si netroufne. Kousnout by mohl leda v sebeobraně. Za to mořští krokodýli zvaní salties žijí jak v moři tak ve sladké vodě, délkou klidně přesáhnou pět metrů a jsou to skutečné útočné bestie, které si na člověku klidně smlsnou. Přesto není důvod být paranoidní. Stačí nebýt blbec a do toho moře v čase medůz raději prostě nelézt nebo mít s sebou litr octa pro nouzový případ. Stejně tak krokodýlí lokality jsou značeny výraznými cedulemi v několika liniích.
Austrálie je kontinent, který člověka v mnoha ohledech dostane. Dovolená z Česka vyjde na balík - nehledě na letenku, Austrálie samotná je extra drahá. Máte-li ale cestu kolem, zastavte se. Jediná její škoda je, že nemá pořádný hory. Jenomže ona je dovede vynahradit jinak. Jak říká jeden náš kamarád, Austrálie je mocná čarodějka.
| Zápisky | Fotky |