> Rozcestník > Cesta přes půl světa 2013 až 15
V zemi klokanů
| Zápisky | Fotky |
Pouštní cesta k srdci kontinentu
Neděle, 1. BřeznaMěsta jsme za pět dní užili dostatek. Jali jsme se tedy prozkoumat kus Australského venkova, jak se tady říká "outbacku" (teda hlavně mluvíme-li o vnitrozemí). Zapůjčili jsme vůz, mrňavou a ještě mnohem útulnější Micru a vyrazili na západ podle břehu Jižního oceánu přes Adelaide až do Port Augusta, kde jsme řekli moři "brzy na shledanou" a ohli trajektorii zpříma na sever, příč suchou pouštní krajinou, po Stuart Highway až do Alice Springs a k Uluru.
Zatímco na Zélandu každých sto kilometrů krajina proměňuje svojí tvář, tu aby člověk viděl zas alespoň trošku něco jiného, je třeba těch kilásků natočit tak tisíc. Od Melbourne projíždíme věhlasnou Great Ocean Road. Začíná hned na předměstí, čili asi sto kilometrů západně od města. První etapa v okolí Lornes je moc pěkná. Členité pobřeží, jemně nazlátlé pláže a zelené svahy mohou připomenout Nový Zéland.
Pak na doporučení našich Melbournských hostitelů jsme zabočili k majáku na Cape Otway. Nejde ani tak o ten samotný maják, ale spíše že podél cesty k němu prý bydlí koalové. Dlouho nikde žádný, až pak několik aut parkujících u škarpy a jejich posádky poskakující kolem s objektivy namířenými do větvoví nám napověděli, že jsme koaly našli. Jak končí les, přijde eukalyptová alej v otevřených lukách a to je jejich místo. Koala, to je roztomilá huňatá šedivá kulička zavěšená na větvi blahovičníku, tlačící šťavnaté listí. Požírání eukalyptových listů je smyslem jejího života a kromě častého spánku vlastně jedinou náplní jejího dne. Je to sympaticky líné a úžasně zpomalené zvířátko. Jakou pak udělá fotografovi radost když pootočí hlavou nebo dokonce když už nedosáhne a udělá několik rozvážných kroků k další čerstvé větvičce. Našli jsme jich tu asi deset a později po cestě dokonce i prvního klokana.
Poté uleháme k naší první australské noci v přírodě. Je to zážitek, tohle je něco jiného než Nový Zéland. Tam pokud v horách nefouká vítr, tak je v noci klídek. Tady jsme ale v australské džungli. Co na tom, že parkujem na odpočívadle zastrčeném jen kousek od silnice a kus za lesem jsou pastviny. Ten kousek džungle co nás obklopuje je živoucí. Už v Melbourne jsme slyšeli o Kookaburrách, ptácích velikosti většího holuba co tráví noci hlasitým chechtáním. Byli jsme varováni, že se tlemí vážně nahlas a že se možná moc nevyspíme. Ale tohle? Připadám si jak obklopen stovkou paviánů. Ale tady přece opice nežijí! ...Takže Kookaburra, takhle ona se umí smát! Za nějaký čas ale umlkli nebo jsme nakonec usnuli, už nevím...
Zbytek Great Ocean Road vede pastvinami ovcí a kravek, které nepobraly tolik malebnosti jako pastviny zélandské. V téhle oblasti čeká překvapení až za hranou útesu. Spousta skalisek a skalních mostů čnějících z moře, jimž dominuje Dvanáct Apoštolů. 12 jsme jich nenapočítali, buď už některé pohltilo moře nebo jsme správně nepochopili jak veliká z té spousty skalisek se ještě počítají za apoštoly a která už ne. Bylo to ale krásný, velkolepý. Prošli jsme se po nedlouhým asfaltovým chodníku, udělali několik záběrů z více i méně standardních úhlů a jeli zas dál podle pobřeží.
Překročili jsme hranice Jižní Austrálie, postupně míříme směrem k místní metropoli Adelaide. Trochu se pokazilo počasí, prší, a tak stavíme až v pobřežním národním parku Coorong. V Austrálii je běžný vlastnit offroad. I spousta zapadlých maloměst ve vnitrozemí je se světem spojena jen prašnou cestou. Některé ty stezky možno projet konvenčním vozem, spoustu z nich člověk ale bez džípa nezvládne. V Outbacku není výjimkou, že jedete přes dvě stě kilometrů bez výrazné zatáčky a nepotkáte ani dům ani asfalt, cesta je kamenitá až písečná. Navíc jsou tu štěrkový cesty celkově drsnější než na Zélandu - tam co je na mapě značený jako silnice, to se běžným autem projede, v Austrálii často bohužel. Podobně je to tu i v národních parcích. Tady se zkrátka počítá s offroadem. Na několik základních přístupových míst vede silnice, ale dál, často k těm zajímavým místům se člověk bez 4x4 vůbec nedostane. Dalo by se jít několik dní pěšky. To ale běžní Australani nedělají a Češi tu na to obvykle namají čas, jelikož chtějí z Austrálie vidět za krátký čas co nejvíce. Pobřežní park Coorong je 150 kilometrů dlouhá nudle podél pobřeží jižně od Adelaide. Tak po 10ti až 20ti kilometrech vedou z hlavní silnice skrze křovím porostlé písečné duny národního parku offroad spojky až k moři a témeř celou délku jeho pobřeží je možné projet opuštěnou pláží, cestou je vyhrazeno několik tábořišť. Vyjeté stopy v písku na fotce představují onu stezku:
Když ale mnoho času nemáme, tak i ty krátký výšlapy za to stojí. I ty delší zaberou zpravidla jen několik málo hodin, často ale třeba jen 20 minut. V divočině snad každého australského parku je zbudovaných několik takových stezek a vždy se tak dá vymyslet byť ani ne celodenní, ale přesto efektivní ochutnávka. Udělali jsme si teda v Coorongu pěknou procházku písečnými dunami porostlými buší až k moři a bylo to moc pěkný. Pak sme ještě zastavili na Jack's pointu u kolonie pelikánů. Bohužel však i můj 300mm objektiv na ně byl krátký a vlastně těžko říct, jestli tamto malý bílý vzadu na tom ostrově je šutr nebo pelikán. Krajina ale zajímavá. Soustava jezer táhnoucí se 100 kilometrů podél pobřeží, od moře oddělená úzkým pruhem písečných dun a buše. Nepůsobí to moc útulně ale je to pěkný.
Zamířili jsme do Adelaide. Tady bylo trošku výzvou prokličkovat městem, ale nakonec se podařilo a dál jedem už bez dalšího stavění až do Port Augusty, na špici nejzazšího zálivu jižního oceánu a chystáme se do pouště.
Teprva odtud dále dostává pojem australské rozlehlosti svého opravdového významu. Hned za Augustou se krajina rázem mění. Zmizely proschlé pastviny a pole, kterými jsme projížděli od Adelaide po sem a střídá je kraj ještě sušší, pokrytý štěrkem a pískem, nařídko porostlý nízkým křovím a trsy trávy. Objal nás neskutečně nekonečný prostor. Za Augustou míjíme ceduli Alice Springs: 1220 kilometrů. Mezi tím jedno větší městečko a jinak jen několik (a ve většině případů skutečně doslova) obydlených pump rozvržených na trase přibližně na obsah nádrže malého auta. Tráva i křoví je tu paradoxně mnohem zelenější než od slunce zežloutlé pastviny předtím. Protože ale roste jen nařídko a z písku či kamení, působí krajina celkově daleko suššeji. Rostou tady pouštní druhy co tu trošku vláhy v sobě udrží a zeleň si zachovají. Lehounce zvlněný reliéf se přibližně po hodině jízdy střídá s naprostou plackou. V údolích se drží buš, ale na kopečkách sotva vidno sem tam mezi kamením trs trávy.
Docela často je podél australských silnic možno narazit na "opuštěná" odpočívadla s posezením. V Severním Teritoriu navíc byla vždy vybavena nádrží s dešťovou vodou, která je tu považována za pitnou, proto jsme ji pili a problémů se nedočkali. Pokud jde o nocování na těchto odpočívadlech, pravidla se liší podle státu. V Severním Teritoriu vedle posezení často visí cedule, že 24 hodinový pobyt je povolen. V ostatních státech, kde jsme projížděli visel buďto zákaz nebo obvykle nic. Chápali sme to, jakože nic, znamená nocleh povolen. Případně není těžké a díky větší rozlehlosti dokonce snadnější, nežli na Zélandu, najít místo, kde přes noc zaparkovat - takové, které není soukromé nebo alespoň vypadá, že je schované vlastníkových očím. Obecně jsou Australské úřady ke spáčům u cesty mnohem chápavější než na Zélandu. Hlavně proto, že vzdálenosti jsou tu tak veliké, že se prostě stane, že šofér už nemůže a prostě si zastaví a zchrupne.
Jedeme po Stuart Highway, jediné asfaltové silnici vedoucí zcela napříč kontinentem, z Adelaide do Darwinu. Vozovka je široká, s absencí prudších zatáček. Za Augustou sešlápnete na sto třicet a rychlost držíte až do cíle. (Nutno ale podotknout, že v Austrálii celkově jsou zatáčky prudší, než takové, které se dají projet téměř stovkou, na asfaltových cestách mimo obec spíše výjimkou - nejen tady v poušti, ale i blíže pobřeží.) Cestou jsme potkali možná pět aut za hodinu, z čehož polovina byly road trainy. Masivní tahač, obvykle značky Mack, se stupňovitou kabinou, jejíž mohutnost budí respekt. Za ní trčí do hůry dva vysoké komíny a v noci je celá souprava ozářená spoustou světýlek jak z vánoční reklamy na Coca Colu.
To sou přesně ty tahače, co mě jako kluka tolik fascinovali. Za sebou táhnou tři přívěsy s celkovou délkou skoro 60 metrů (tolik co čtyři běžné evropské soupravy s jedním návěsem). Dříve prý jezdili čtyři přívěsy, ale bylo to z bezpečnostních důvodů omezeno na pouhé tři - ikdyž je možné že v Západní Austrálii, kde je provoz ještě nižší, stále jezdí čtyři. Zadek posledního přívěsu obvykle tancuje asi metr ze strany na stranu a nevyvolává mnoho důvěry, že se tahače udrží. Snažíte se proto raději celou soupravu co nejrychleji předjet, což ale ani na tak široké a rovné silnici není žádná prdel. Trvá to přesně 30 dlouhých vteřin, během kterých urazíte v protisměru přibližně kilometr a vaší mrňavou Micru se snažíte tlačit kupředu všemi smysly.
Přecijen ale možno po cestě tou pustou krajinou potkat i nějaké anomálie a zajímavosti a na některé ani není třeba offroada. Po několika málo hodinách se blížíme k velkým solným jezerům. Nejznámější a největší z nich je Lake Eyre. Vodou se plní jednou za rok s příchodem monsunu, ale jen někdy přesáhne hloubku jednoho metru a jen několikrát za století několika metrů. V období záplav přilétají ptáci a celá oblast ožívá. Za sucha jezero není než plocha jak půl Moravy pokrytá metrovou krustou soli. Lake Eyre je však trochu z ruky a především leží stranou asfaltu. Je tu ale mnoho dalších solných jezer. Projíždíme kolem krásné Island Lagoon, kde z prostřed solné pláně vystupuje dokonalý kužel zřejmě dávno vyhaslé sopky.
O kus dál stavíme u bělostného Lake Hart.
Asi v půli mezi Port Augusta a Alice Springs leží největší.. no v podstatě jediné městečko na trase, Coober Pedy. Vyrostlo snad v nejsušší oblasti, kterou za celou cestu projíždíme. Kolem města neroste prakticky vůbec nic. Kolem dokola krajina placatá jak oceán po bouři. Jak se však blížíme městu, tak vidíme že přísnou rovinu pustého štěrkoviště počíná narušovat čím dál více hromádek sutě, sotva několik metrů vysokých, jak po řádění stáda velkých krtků.
Coober Pedy je světová metropole těžby opálu. Střední Austrálii kdysi pokrývalo moře, jež po sobě zanechalo velmi specifické sedimenty, které specifickým způsobem ukládané v hlubinách právě kolem Coober Pedy za specifických okolností a příhodných podmínek zkameněli v jeden z nejdražších drahokamů vůbec - opál. Je tu spousta vytěžených dolů a několik z nich dnes funguje jako muzeum. Tak sme do jednoho vlezli. Opál kolem Coober Pedy se nachází v hloubce kolem 30ti metrů. Navrtá se šachta dané hloubky a z jejího dna jsou raženy tunely do stran - opatrně, s ušima nastraženýma, dokud nezazní vytoužené cinknutí opálu o hroty razící mašiny, které si díky vysoké tvrdosti vzácného nerostu nemožno splíst se zvukem jinýho šutru. Jakmile se ozve, vemou borci do ruky krumpáče a motyčky, jak za starých časů a něžně sklízí blištivou úrodu. Po vytěžení dolu zbude jen další krtčí hromádka a vrtne se zas o kousek vedle. Těžba je tu stále aktivní, jen přímo ve městě už je zakázaná.
No a dlouhé celodenní pobyty pracantů pod zemí brzy přinesly super nápad. Běžné letní teploty se tu blíží čtyřicítce a v zimě je tu naopak přes noc docela kosa. Navíc se tu často objevují prašné bouře. V díře se naproti tomu drží pokojových 23 °C po celý rok, tak proč nebydlet pod zemí? Přes 70% obyvatelstva tří a půl tisícového Coober Pedy tak dnes své obydlí nenazývá domem nábrž po místním "dug out", čili "výhrab". Trochu mi to připomínalo moravský vinný sklípek. Obydlí je většinou zavrtáno do svahu (zřejmě nikoli náhodou městečko vyrostlo právě kolem jediného pahorku v blízkém okolí), čili u vchodu jsou situovány obytné místnosti, aby oknem dostali alespoň trochu denního světla a naopak ložnice je vzadu, aby si obyvatel výhrabu mohl dopřád po obědě šlofíka stejně komfortního jako v noci, nerušeně v pravé jeskynní tmě. Naše paní průvodkyně z muzea si to moc pochvalovala. Člověk když se takhle probudí do té absolutní tmy, tak netuší či je ještě půlnoc nebo už poledne. Nikde jinde se prý tak dobře nevyspíte. Nad stropem je několik metrů mocná vrstva horniny skrze níž je navrtáno několik komínů, které zajišťují přísun vzduchu. Jsou navrženy ve správném počtu, rozmístění a tloušťce tak, aby vzduch sám přirozeně cirkuloval. Prý to perfektně funguje. Když se pak rozhlédnete po ulici, krom několika klasických domů vidíte jen vchody a ze svahu za nimi vyčuhující větrací trubky:
Asi 30 kilometrů za městem leží Breakaways, jakási skaliska v poušti, jejichž pestrobarevná krása nenechá ukazovák na spoušti fotoaparátu na chvíli v klidu. Sytě hnědá až žluto-oranžová kontrastuje se zářivě bílou a s temně modrou oblohou.
Těsně kolem Breakaways prochází tzv. Dog fence, nejdelší člověkem vytvořená konstrukce na světě. Je to 5 614 kilometrů dlouhý plot vedoucí od pobřeží Queenslandu napříč kontinentem až k břehům Jižní Austrálie. Nic zajímavýho. Prostě plot. Příšerně dlouhý. Měl prý kdysi chránit stáda ovcí chovaných na jihovýchodě před divokými psy dingo žijícími na severu. Pohled přes plot ještě více přidá na kontrastu s barevnými Breakaways. Krajina za plotem je k nerozeznání od krajiny na Marsu, tvrdí chlapík z infocentra na městským úřadě v Coober Pedy, dokazujíce své tvrzení černobílou fotografí pořízené průzkumnou sondou na Marsu a fotografií pořízenou tu za městem. Těžko uhádnout která je která. Prý se tu točili Holywoodské trháky jako Šílený Max a podobně. Později, jak zírám přes plot do pustého nic na druhé straně, musím dát chlapíkovi za pravdu. Nic než kamenitá pláň, stéblo trávy aby pohledal - divoká země psů!
Odsud už jen půlden cesty a přejíždíme hranice Severního teritoria. Blížíme se k metropoli australského outbacku, dvacetitisícového Alice Springs. Do města ale až později, nejdříve míříme ke hlavnímu cíli, rudé skále Uluru (nebo též Ayers rock). Ta se tyčí v okolí města, asi 400 kilometrů na Jihozápad. Na odbočce u pumpy v Erldundě se setkáváme s prvními Aboriginci, co se nám snaží prodat své lidové umění. Jsou to původní obyvatelé Austrálie, kteří dnes obývají převážně severní teritorium. Jinak jen několik malých oblastí v Queenslandu a Jižní a Západní Austrálii. Je to zvláštní rasa lidí, která se příliš nepodobá žádné jiné. Jsou drobnější postavy, avšak dnes často s nadváhou. Ve tváři připomínají ostrovany z Pacifiku, možná papuánce, ale jsou snad ještě černější než černoši, což prudce kontrastuje s bílými vlasy a vousy staříků.
Jeden z jejich původních a velmi tradičních domovů je právě Uluru. Žili odnepaměti v jeho bezprostředním okolí a skála samotná je pro ně hluboce posvátná. Uluru je obrovské, monumentální, velkolepé. Je to monolit, tedy jeden celistvý šutr s výškou přes třista metrů nad povrch, s obvodem k deseti kilometrům a pod zem zasahuje ještě neuvěřitelných pět kilometrů hluboko. Největší šutr na Zemi, jakoby omylem zapomenut se tyčí nad okolní, v kontrastu s ním téměř úplně plochou krajinu. Při prvním spatření z dálky nám zcela vyrazil dech a po chvíli z blízka byl snad ještě krásnější.
Viděli jsme v životě větší hory, ale tohle je něco hodně speciálního. Je ve skutečnosti mnohem členitější, než se z dálky jeví. Je to komplikovaně tvarovaná břichatá rudá skála. V několika jejích zákoutích možno nalézt jezírka vody. Ano, i tady prý občas zaprší, ač za dnešního počasí se to zdá nemožné. Zasahují sem monsuny ze severu. A je pravda, že tady a vlastně celkově od doby co sme vjeli do Severního teritoria je krajina podstatně zelenější. A tak kdyžuž tu zaprší, dovede zapršet pořádně a tmavé stopy na skále po stékající vodě jsou toho důkazem. Voda se v nesčetných proudech a vodopádech valí všemi směry dolů a některá dokonce utkví v jednom z několika černočerných jezírek pod stěnou. Mnoho kaskádovitých žlebů se stopy po vodě mezi všemi těmi rudými břichy dmýchá fantazii.
Asi 40 kilometrů na Západ stojí další skalní útvar. Katja Tjuta neboli Olgas nejsou o nic méně velkolepé než Uluru. Je to takové spíše pohoříčko, více rudých skal a podobně jako v případě Uluru, mám při pohledu na ně pocit, jako by byly spíše namalované, coby květ bujné fantazie progresivního krajináře, ve skutečné velikost a stojící přímo před námi.
Učinili jsme dvě krátké procházky do dvou průsmyků mezi červené homole. Dycky tak hodinku chůze. Další dvě takové sme udělali před tím k úpatí Uluru a to bylo v jednom dni maximum, co jsme z našich těl dostali. Poslední dny tu zakoušíme pravé pouštní klima. Odpoledne rovných 40°C ve stínu a stínu tu moc nemají. Rtuť teploměru už po deváté ranní překročí 30°C a po obědě 40 a klesat začne až po západu slunce, ale nespěchá, dlouho po půlnoci je stále přes třicet a my nataženi nazí ve stanu bez tropika se potíme do prostěradla rozprostřeného pod námi. Karimatka pod ním alespoň trochu tlumí podlahové topení ze sluncem rozpálené země. Až k ránu teplota klesne kousek pod třicet a je možno trochu zdřímnout než s prvními paprsky to začne na novo. No vlastně pod širákem by se jen tak ve spodkách vyspat docela dalo. Nicméně, ač skutečnost není zdaleka tak hrozná jako předsudky, pořád jsme v Austrálii a před obávaným brown snakem (a možná ještě více před mouchami) se schováváme ve vyhřátým stanu a na čestném místě u vchodu s námi spí dřevěnná hůl. My si ale naše pouštní zážitky užíváme plnými doušky a libujeme si, jak nám to poušť dává krásně sežrat. V chladným počasí by to tady přeci nebylo ono.
Výstup na vrchol Uluru je sice oficiálně povolený, ale jen pokud vyrazíte před osmou ranní (kvůli vedru - i delší procházky kolem úpatí tu po poledni prostě zavřou). Pro aborigince je Uluru svaté a nahoru zkrátka nechodí. A tak hned vedle na ceduli stojí vyjádření místních lidí s přáním zachování úcty k hoře a zdržení se výstupů. Po shlédnutí filmu o příchodu bílých lidí do oblasti a počátcích turismu na Uluru, který promítají v místním íčku jsme se rozhodli, že nahoru nepůjdem.
V regionu Alice Springs (okruh o poloměru 400 kilometrů) je toho k vidění daleko více. Pojeli jsme 300 kilásků ke King's Canyonu. Že prý se mu říká australský Grand Canyon. Délkou několika kilometrů a hloubkou tak dvě stě metrů se s tím americkým co do rozměrů může jen těžko měřit, ale krásný teda je. Jeho skaliska, jak je v oblasti zvykem, září syto rudě a mezi sebou svírají bujný život na dně kaňonu.
S červenou v pozadí kontrastují jásavě zelené koruny eukalyptů a konečně jsme tu potkali i několik pavouků zavěšených v pavučinách a spoustu ještěrek (ač toho největšího, dobře metrovýho černýho ještěra jsme potkali už pod Uluru). Jen had, zřejmě naštěstí, zatím žádný, přestože infotabule na každém druhém parkovišti tu před nimi varují.
V praxi ale soutěž o nejotravnějšího živožicha pouště vyhrávají mouchy. Jsou o něco menší než ty naše, ale je jich tu mnohonásobně více a jsou ještě mnohonásobněji otravné. Nejlepší je to navečer. Když se na deset vteřin zastavíte na místě, už vás najdou a posedají vám obličej. Vůbec se nestyděj vám zalízt do očí, do nosu či do pusy, když ji pootevřete. Honění jedné mouchy s plácačkou po bytě jen proto, že bzučí, ale jinak vlastně ani není nikterak zvlášť otravná mi teď připadá poněkud malicherné..
Alice Springs je dvacetitisícové město vprostřed pustiny. Asi proto, že jsme čekali ohromnou díru, byli sme překvapeni, jak pěkný to tam mají. Je tu v centru překvapivě živo. Parky, zeleň a ANZAC hill s památníkem a supr výhledem. Na hlavní třídě v centru gratis wifina a volné zásuvky, tož sme poseděli v trávě vedle chodníku, vyřídili poštu, lidi včetně jednoho čecha co tu leta žije zastavovali, ptali se co že kdo jsme a odkud jsme. Bylo to příjemné, lidi jsou tu zvědaví. Pak už jen doplnit špajz a nakonec - je to na druhou stranu jen klasický australský maloměsto - jedno jako druhý a po jednom dni tu dál nemáme co pohledávat. Před od jezdem nás zdržela jen mnou zaviněná nepříjemná událost. V mé zbrklosti jsem v místní poště nechal na podlaze ležet peněženku. Zjistil jsme to za dvě hodiny. Pošta už zavřená, dobouchat se nemožno. Nejistota ale netrvala dlouho. Zašli jsme na policejní stanici a hle! Mladá paní policajtka už se na nás ode dveří usmívala tušíce kdo jsme a po čem pídíme. Vyřkl jsem své jméno a byla mi podána má peněženka včetně všeho. Konec dobrý, všechno dobré - ve finále další milá zkušenost s protinožci.
Od Alice Springs se táhnou McDonnel Ranges přes 200 kilometrů na západ, kde leží West McDonnel NP. Stojí tu nejvyšší štíty Austrálie mimo okolí Kosciuzska. Nejvyšší měří dokonce přes 1500 metrů! Chtěli jsme vylézt na Mt. Sonder (1380m), ale co čert nechtěl, dosud vyprahlá poušť proměnila tvář, přišel mrak a spustil se déšť. Podivujeme se, že naše aura pro špatné počasí dovede zlomit i zatvrzelé pouštní klima. Vzali sme teda za vděk jen několika procházkami po cestě zpět k Alice. Mají tu totiž i několik jezer, spíše jezírek, zaplavených kaňonů - jak tady říkají, water holes. A to stojí za smočení. Voda není tak čistá jak na Zélandu, ale není to tak zase špatný, něco jak zatopený lomy u nás. Určitě za to stojí minimálně Simpson's Gap a pěkný Ormiston Gorge.
Tímto se láme naše pouštní cesta a točíme nazpět do Melbourne. Podobnou cestou - Stuart Highway do Port Augusta, Adelaide, koupačka na pláži, proplést se městem a dále změna - odbočujem zkratkou přes vnitrozemí. S krátkou zastávkou v parcích Little Desert a Grampians, už opět ve Victorii. Po tom, co sme projeli kus velké pouště, nás už krajina v Malé Poušti moc nepřekvapila. Aj tak sme tu ale měli hezký večer v tábořišti Horsheshoe band poblíž Dimboly.
Meandrující řeka se líně vine eukaliptovým hájem a klokani se soumrakem vylézají z úkrytů. Konečně se nám poštěstilo a pořádně jsme si těch vačnatců užili. Tady jim pšenka zřejmě kvete, jelikož po prvním "Hele klokan! A jak čumí, jé a skáče!" Byli najednou uplně všude. Denní vedro prochrápou kdesi v díře a teďko na noc ožívají. Ani nejeví příliš mnoho studu a na vzdálenost několika málo desítek metrů docela ochotně pózují a zvědavě čumí do objektivu.
Po klokaním večeru už nám v cestě do Melbourne stojí jen Grampians. Skalnaté kopečky táhnoucí se v několika souběžných hřebenech, mezi nimiž se placatí rozlehlé doliny s jezery, porostlé hustým lesem, pochopitelně eukalyptovým. (Eukalyptus čili blahovičník, anglicky obecně mallee, představuje širokou škálu dřevin zahrnující jak nízké křoviny, tak i stromy nižšího až velmi vysokého vzrůstu. Austrálie je mallee posetá, takže vlastně každý les je tu buď eukalyptový nebo alespoň s eukalypty smíšený.) Hřebeny Grampians při výhledu ze známých Balconies či jiných vyhlídek zaujmou svým profilem připomínající skokanské můstky, kde z jedné strany je vždy nápadně mírný svah a na druhé skalnatý útes.
| Zápisky | Fotky |