> Rozcestník > Cesta přes půl světa 2013 až 15
V zemi klokanů
| Zápisky | Fotky |
Nejevropštější Australské město, Melbourne
Pátek, 13. ÚnoraDyžuž unaví lezení po horách, přijde někdy k chuti i brouzdání ulicemi měst, nechat se unést jejich vůněmi, zvuky, obrazy, pohoupat se na vlnách atmosféry, která dané město obestírá. Každé město by tu svojí mělo mít. Na Novém Zélandu je to ale s městy trochu slabší. Za srdce mně opravdu vzal snad jen Wellington a Nelson hlavně proto, že jsme tam půlrok bydleli. Docela hezký je Auckland a jemně evropsky střižený Dunedin, ale není to prostě ono, ten genius loci mi tam nějak chyběl. Christchurch prý býval živoucím městem, ale dnes, 4 roky po zemětřesení je v centru stále téměř vybydleno a vypadá to, jako by ke katastrofě došlo teprve před několika měsíci (i stavební práce jako by se téměř zastavily).
Když jsme přilétli do Melbourne, měli jsme pocit že jsme po patnácti měsících konečně zas přijeli do města. Říká se o něm, že je to nejevropštější město v Austrálii.
Panoráma řeky Yarra s mrakodrapy v pozadí skutečně silně připomíná panoráma řeky Temže v Londýně, Flinders street station londýnskou Viktorku a spousta kaváren a pouličních zahrádek pak prakticky jakékoli město v Evropě.
Hlavní specialita většiny putik na Zélandu je buďto burger nebo fish&chips, případně jiná smažená alternativa. V Melbourne je takových mnohem méně a většinou máte možnost si pochutnat na kuchyni evropské a hlavně asijské. Sice vždy ocením kuchyni místní, jenže ta tu vlastně neexistuje, respektive je zastoupena zmíněným fish&chips, burgrama či něčím z grilu. Ikdyž jako místní kuchyně by se svým způsobem dala označit kreativita a vynalézavost místních v gurmánské oblasti, kde jsou kombinovány vlivy všemožných světových kuchyní. Zároveň tu mají zajímavé nápady i v samotném konceptu pohostinství. Když to spojíme dohromady a přidáme ještě trochu místní nátury, dostaneme Lentils as anything. Lentils as anything je projekt - několik restauračních zařízení v Melbourne a jedno v Sydney. Jsou založeny na principu dobrovolnictví a důvěry. Placeným zaměstnancem je pouze šéfkuchař a ostatní kuchtíci a servírky pracují jako dobrovolníci za jídlo, někteří možná za ubytování, zkrátka na principu woofingu. Většina z nich se zdrží jen krátkodobě, často jsou to cestovatelé, kteří tímto vyplňují svých několik týdnů strávených v Melbourne. Cena za jídlo je pak pouze doporučená a každý zákazník vhodí při odchodu do kasičky u dveří částku, kterou uzná za adekvátní. Krom toho si každý nabere sám na talíř porci jídla takovou, jakou sní. Všechna jídla jsou tu vegetariánská, ale o to nápaditější a mooc dobrá. Zní to neuvěřitelně? V Austrálii tohle funguje a bez bankrotu! Australané jsou, tak jako Zélanďané lidé důvěřiví i poctiví.
Centrum Melbourne, čili CBD - central bussiness district je moderního mrakodrapového střihu, zatímco okolní čtvrti jsou nízkého vzrůstu. Skoro všichni tu žijí v rodinných domech, a tak město se 4 miliony obyvatel je roztahané na ploše o průměru 100 kilometrů. V ulicích centra i jeho okolí to žije. Všude kavárny se zahrádkama, na každém druhém rohu muzikant - pouliční umění tu kvete a dokazuje to třeba i ulička Hosier Lane, vrchol zdejší graffiti scény.
Někteří lidé spíchají, jiní odpočívají v parku před knihovnou či vysedávají v zahrádce - vše je tak jak má ve městě být.
Zdrželi jsme se tu 5 dní. První dva u milého couchsurfera Aarona v Brunswicku a zbytek v pěkném bytečku ve Windsoru u Helči a Jirky, známých našich kolegů včelařů, co si tu už několikátým rokem spokojeně žijí.
Doprava v Melbourne jezdí výborně (na rozdíl od novozélandských měst, kam klasický model funkčního MHD zatím nedoputoval). Kam nejede vlak, tam jede šalina a zbytek spolehlivě pokryje autobus. Jako jízdenka tu frčí Myki card, která funguje buď jako předplacená karta ($3,8/2 hod) nebo jako klasická lítačka. Snad jen bych vytknul, že stanice při jízdě hlásí jak se jim zlíbí, případně vůbec.
Nakonec třeba uznat, že je to pěkné město a navíc sme potkali i tučňáky na molu v St. Kilda! Hnízdí tam desítky tučňáků nejmenších.
| Zápisky | Fotky |