> Rozcestník > Cesta přes půl světa 2013 až 15
Mezi protinožci - napříč severním ostrovem
| Zápisky | Fotky |
Zobrazit stránku: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8
Podél západního pobřeží postupně k Wellingtonu, první tuleni
Z posledního litru nafty sme dojeli na benzinku ve Stratfordu, odkud už je na dohled vulkán Taranaki čili Mt.Egmont.
Ráno bychom se chtěli vydat na výšlap kolem kopce nebo směrem k vrcholu, kam až nás to pustí. Měří 2518 metrů a špicu kryje sněhová čepice, ale třeba to bude schůdný, ráno se informujeme v íčku.
Brzy poránu je nádherně a my pomalu začínáme balit a chystat se.
Jenomže jen co se přiblížila osmá hodina, přihnal se mrak a pevně obejmul Egmonta, aby se ho držel po celý den. Nic naplat, kašlem na to a vrcholové plány, spolu s výstupem na Ngauruhoe odkládáme až za rok, při zpáteční cestě severním ostrovem. Startujem Toyotu a ženem ji podél pobřeží dál na jih.
Taranaki je vlastně název i pro celou oblast, půlkruhový poloostrov, v jehož středu stojí Egmont. Po obvodu podél pobřeží vede tzv. Surf highway, silnice s vysokou koncentrací perfektních míst pro surfování, neboť tu prý bývají slušné vlny. K surfu sme se zatím nepropracovali, tak na té cestě moc zajímavého nevidíme a tudíž ji projíždíme jen s jedinou zastávkou v New Plymouthu na Sugar loafs. Je tu při pobřeží několik ostrůvků - mohutných skalisek, homolí cukru, něco jako ty v Riu, ale asi trochu menší. Jedna vyrůstá přímo na břehu nad přístavem a dá se na ní snadno vyběhnout, tak sme si vyhépli pro výhled.
Dál sme to vzali docela hopem a pojeli až na jih ostrova k samotnému Wellingtonu. Už máme jízdenky na trajekt, za pár dní vyplouváme na druhý ostrov. Ještě ale stihnem odbočku na Cape Palliser, nejjižnější bod severního ostrova. Průvodce nás láká na pěkné pobřeží a hlavně na kolonii tuleňů. Musíme ale překonat Tararua range a naše autíčko není z nejpružnějších. Vyjede takřka ledacos, ale dá si na čas. A tak jak se sunem na troječku čtyřicítkou kochacím tempem hore, čas od času zastavíme na široké krajnici a pouštíme štrůdl aut co táhnem za sebou, oni dvakrát krátce zatroubí na poděkování - řidiči tu mají mnohem více pochopení a trpělivosti nežli v Evropě. Následující obrázek posílá pan Floyd drahému Karlu Masákovi.
Na Zélandu už dnes není uplně legální přespávat v autě u cesty tak jako dřív. Čím dál více turistů nechávalo čím dál více bordelu v příkopech a tak to zatrhli. Pokud se nám tedy nepodaří narazit na vyhrazené tábořiště, snažíme se dycky schovat trošku dál od cesty, abychom moc neprovokovali. Našel jsem totiž informaci, že dál od silnice, obcí a soukromých pozemků by to stále neměl být problém. Není to ale lehký, jelikož skoro každá cestička stranou, ač zprvu vypadá jako veřejná, nakonec končí u nějaké farmy či u někoho v soukromí. Postupně sme si s tím přestali příliš lámat hlavu. Občas sme zastavili v kempu, ale většinou sme se někde schovali. Když si totiž člověk vozí postel vzadu v autě sebou, nechce se hledat kemp, když stačí jen někde zastavit a bydlet, že... Tentokrát sme zastavili u jezera Wairarapa. V mokřadech kolem žije spousta ptáků, moc pěkné pro ranní procházku
Pak už sme se blížili ke Cape Palliser. Nepoučeni z Forgotten world highway, opět sme zapoměli natankovat plnou. Cesta podél pobřeží se pak zdá mnohem delší, nežli předtím na mapě, když od pumpy nás dělí ještě 80km zpáteční cesty a rafička směřuje k nule. Takže příště na to bacha! Blížili sme se už ke konečné, dyž sem se podíval směrem k moři a zmerčil jakousi černou kouli mezi skalisky. S jasným podezřením sem zastavil auto a taky že jo, byl to tuleň. Přiblížili jsme se k němu blíž a najednou dva metry vpravo na nás začal prskat další.
Vypadal jemně rozladěn, asi sme mu narušili soukromý prostor. S respektem jsme ucouvli, vypadal snad i schopen útoku. Najednou byli všude kolem, nejmíň dvacet kousků. Bylo to naše první setkání s nimi takhle volně, tak to byl zážitek. Ačkoliv zvlášť na jižním ostrově na ně narazíte v každé odlehlejší zátoce. Krom tuleňů tu dopravní značky varují i před přebíhajícími tučňáky, ale nikde ani jeden.
Celkově je to tu pěkné místo, odlehlý kus pobřeží, je tu maják s pěkným výhledem a na kamenité pláži množství mořských vyvrženin včetně velikých modře perleťových mušlí Paua.
kus po cestě zpátky pak stojí za zastavení Putangirua pinnacles, jakési vysoké věže zerodované horniny, docela působivé. Vede k nim od přilehlého tábořiště asi hodinová vycházka.
Zobrazit stránku: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8
| Zápisky | Fotky |