> Rozcestník > Cesta přes půl světa 2013 až 15
Laos - Země milionu slonů, v džungli ukrytá
| Zápisky | Fotky |
Mezi kopci severního Laosu - stali se z nás mahouti
Pátek, 15. KvětnaO Laosu se říká, že je to země milionu slonů, a tak jsem se už od začátku těšil, až právě tam nějakého osedláme a na jeho hřbetu budeme brodit kalnou řeku. Peťa se pro ten nápad postupně rovněž nadchla, a tak dyž už tak už, trošku sme se plácli přes kapsu a ve sloním kempu nakonec absolvovali celý dvoudenní mahout tréning. K programu patřilo bydleníčko v luxusním pokojíku stranou kempu, s výhledem na řeku a kopečky. Pravda, nebylo to příliš punkové - užili jsme si tu jistě nejkomfortnější noc naší cesty.
Mahout, to je člověk, který na slonech jezdí a stará se o ně a náš výcvik směřoval ke zvládnutí alespoň toho základního v dané oblasti. Šli na nás postupně. Nejprvě jsme dostali za úkol se naučit povely, na něž je slon naučený. Náš osobní guide předčítá a my jako v hodině cizího jazyka opakujeme:
"Pai pai!" - "Vpřed!"
"Hau hau!" - "Stůj!"
"Sai sai!" - "Doleva!"
"Kva kva!" - "Doprava!"
"Mep mep!" - "Klekni!"
"Sung sung!" - "Pokrč koleno a pomoz mi nahoru!"
"Kop čaj lai lai" - "Díky za svezení"
Následuje praktické cvičení. Zrovna můj slon si kleknout neumí, asi už nemůže na nohy, ale sung sung rozumí dobře. Udělal mi z kolena stupačku a povyzvedl mě nohou nahoru, sobě za krk. Pai pai a jedem. Po dvaceti metrech vrávorání jsem pochopil, jak správně kroutit zadkem v rytmu slonových kroků a udržet se mu tak za ušima. Rukama objímám jeho neskutečně obrovskou lebku - musí to být vážně chytrý zvíře... přesto však prý jeho výcvik zabere 15 let, téměř do jeho dospělosti. Z hlavy i ze hřbetu mu raší tu a tam chlup, který po hmatu připomíná spíše drát.
Rovněž Peťa zmákla úvodní kolečko na výbornou a můžeme postoupit k dalšímu programu, procházce řekou. Na dřevěnné lavičce přivázané ke slonímu hřbetu si připadám trochu jak na sedačkové lanovce. Mno, takhle to ale umí každý. Vystřídal jsem našeho mahouta za sloním krkem a "převzal kontrolu" nad zvířetem. Mazácky se vezu řekou, u čehož velice soustředěně kroutím hýžděmi a hledím, abych do ní nespad. Peťa si sedí za mnou. Je to legrace a slon mě dokonce i občas poslechne, když vyslovím přání změny směru či zastavení.
Horší je, když tlustokožec dostane chuť na čerstvé listí ze stromu. Natáhne se pro něj chobotem a doprovází to zvednutím hlavy, čímž malinko bourá můj pocit bezpečí. Obdobné balanční cvičení prožívám taky při jízdě z kopce a zvláště pak při sestupu do řeky. Odpoledne po šichtě jsme slony zavedli na noc do džungle, kde jsme si je ráno zase vyzvedli a šli do řeky vydrbat je kartáčem. U toho si užila legraci hlavně Peťa, a zřejmě i její mahout, který slona neustále pobízel, aby nabíral chobotem vodu a svou jezdkyni sprchoval. Můj slon tenle kousek prý neuměl. ...či možná mojeho mahouta tolik nebralo mít před sebou borce v mokrým tričku, tak se vymluvil.
Z milionu už dnes v Laosu zbylo sotva dva tisíce slonů, z čehož ne-li polovina žije v zajetí. Divoce se vyskytují už jen v severozápadním koutu země u hranic s Thajskem a pak úplně na jihu. Mnoho je jich dnes chováno v kempech, takových, jaký jsme my navštívili. Berou jsem povětšinou vysloužilá zvířata, která po celý život hodně tvrdě pracovala, zpravidla na těžbě dřeva.
Zatímco dříve museli po dlouhé směny tahat tuny dřeva, tady si denně odbývají jen několik hodin s turisty, což pro ně není příliš těžká práce a vydělají si tak na živobytí. Dnes je tedy snaha tvrdé zacházení se slony potlačovat, nicméně do odlehlých koutů Laosu ruka osvěty stále těžko dosáhne. Víkend v kempu nevyšel zrovna lacino, tak doufáme, že peníze skončí tam, kde mají a pomohou zajistit důstojný důchod i dalším přátelským tlustokožcům.
Po koupeli nás ještě vzali na návštěvu malého sedmisetkilového slůňátka. Tříletý pašák se má k světu, banány hltá po trsech a směje se na nás pod chobot. Poté se náš tréning naplnil, stali se z nás mahouti a nastal čas se posunout zas kousek dál na sever.
Dalším naším záměrem bylo plavit se z Luang Prabangu proti proudu krásné řeky Nam Ou, třeba až někam k Phongsali, nedaleko Čínské hrnice. Jaké to smutné zjištění nám překazilo plány - mezi Luang Prabangem a Nong Khiew nedávno vznikla kaskáda přehrad a plavba není možná. Přesouváme se tedy po souši.
Krajina kolem Nong Khiew je pohádková. Vysoké vápencové útesy rostou z obou břehů řeky Nam Ou a městečko je skřípnuté dole mezi nimi. Vyrazili jsme na procházku podél řeky do vedlejší vsi.
Turismus a komerce v téhle krásné zemi rozkvétá jako jarní louka. Na prašné cestě v zapadlé vesničce nás osmiletí kluci tahají za rukáv, že nás zavedou k vodopádu, že good price a pro nás discount. A co už na tom, že i za výšlap na kopec nad městem se platí, ale dostalo nás prohlášení vylepené v kanceláři agentury Tiger Trail, kde stálo, že "pouze my máme právo pořádat treky ke Sto vodopádům, protože my jsme stezku objevili. Proto jiným tour operátorům nevěřte a pojďte s námi!" a ještě mají tu drzost to vylepit po restauracích ve městě. Nešli jsme s nimi, ani s nikým jiným. Už jsme tohodle typu turismu, který dnes bují všude od Bali až po Laos poněkud nasyceni. Skoro jakoby se nám tu snažili vštípit, že svobodné myšlení a nezávislé cestování je přežitek. Člověk se ale nesmí nechat a užít si tuhle zemi, protože jinak, a to je marný, je tady krásně! A ač vedro je tu ještě stále pomalu jak v Kambodži - i jen během klidného posezení u večeře vyleju do trika tři litry potu - stojí to tu za to a jestli se někdy do některé ze zemí, co jsme od Singapuru navštívili vrátím, bude to patrně Laos. Faktem totiž zůstává, že jsme ho projeli po přímé turistické trase a mít více času, určitě by se vyplatilo odbočit do ztracenějších koutů země. My už se ale těšíme na chladnější podnebí a hlavně do nebetyčných hor Číny a střední Asie. Dalšího dne razíme čarou k Čínským hranicím, čímž končíme další etapu naší cesty, tedy tropickou jihovýchodní Asii a jako mávnutím kouzelného proutku se ocitáme ale v úplně jiném světě...
| Zápisky | Fotky |