> Rozcestník > Cesta přes půl světa 2013 až 15
Kambodža - Země Khmérů
| Zápisky | Fotky |
Proti proudu řeky Mekong
Úterý, 5. květnaMekong, největší veletok jihovýchodní Asie. Přitéká sem až z Tibetského plata a po cestě ke své deltě poblíž Ho Chi Minova města v jižním Vietnamu protíná či alespoň lemuje téměř všecky země Zadní Indie. Od Laoského hlavního města Vientiane sleduje hranici s Thajskem, poté protíná Kambodžu včetně Phnom Penh.
Takováto spojnice Kambodži a Laosu, navíc lemovaná víceméně souvislou komunikací vyloženě vyzývá k pořízení bicyklu, přivázání báglu na nosič a vyrazit proti proudu. I pořídili jsme dvě postarší městská kola, zasloužilé krasavce, co jistě již řádku let křižovali ulice Phnom Penhu. Svou vizáží se slušivým košíkem vpředu mohou sice vzbudit pochybnosti, ale což... pojedeme podél řeky, bude to po rovině, to půjde - na novém to umí každý! V Phnom Penh lze pořídit ojetý bicykl třeba v jedné z uliček několik set metrů od O'Russey marketu směrem k řece, ceny se pohybují od třiceti dolarů. Peti purpurová kráska vyšla na 30 a můj bílý Wave breaker dokonce aj s pětikolečkem vzadu na 45.
Po nekonečném týdnu čekání (čeká se čtyři pracovní dny, ale my požádali ve středu) jsme konečně dostali čínská víza. Oři nabalení, vše připraveno. Dost bylo hotelů, konec dovolené, je čas zase trochu zapunkovat a tak po úterním obědě šlápneme do pedálů. Prvních dvacet kilásků po slušným asfaltu hlavní silnice ubíhá docela dobře... relativně. Kambodža je snad vůbec nejteplejší zemí, kterou jsme navštívili. Běžná denní teplota je kolem čtyřiceti a možná jen někdy k ránu se přiblíží třicítce, vlhkost je tropická a tedy těloždímající. Dupem po rozpáleném asfaltu, polykáme první kilometry, slunce praží, pot teče proudem a hlavou se honí pochyby - byl to dobrý nápad? Stojí nám tohle za to? Kdepak, to půjde, je to jen trošku teplíčka, překonat počáteční odpor, tělo si přivykne! Co chvíli mijíme stinný obchůdek s chlaďákem plným nápojů. Vypadá to, že o vodu snad nouze nebude. Zajímavé však je, že elektrický chlaďák mají jen ti nejlepší - standardem je pouze pasivní chladnička, do které sypou led, denně rozvážený ledovou dodávkovou službou (toto je poměrně běžné i v Thajsku). Hlavní tah po dvaceti kilometrech odbočuje na Siem Reap a my pokračujeme vesnickou stezkou, kde pod našimi koly se asfalt záhy obrací v prach a příštích několik dní budeme kodrcat krajinou kambodžského venkova.
Pomalu přišel čas se poohlédnout, kde hlavu složit. Situaci zjednodušuje fakt, že komerční ubikace se tu krom několika větších městeček po cestě v podstatě nevedou. Našli jsme plácek u řeky. Raději jsme nejdříve zašli požádat o požehnání k noclehu do přilehlé školy.
Doprovázen houfem dětí jsem vykročil k dospělé osobě na školním dvoře. Pán sice vyhlížel jako učitel, ale anglického slova neuměl. Zavolali tedy nejšikovnější žačku. Vystoupila ze stohlavého houfu spolužáků, jakoby měla přednášet básničku a stydlivě, lámavě překládala. Stejně jsme se ale pořádně nedokomunikovali a náš záměr stanovat na plácku pod stromy se nesetkal s pochopením. Odkázání na guest house buďto 10km nazpět nebo 30 vpředu jsme ani nebrali vážně a popojeli jen kousek, tam kde boční cesta křižovala pastvinu až k řece. Tam jsme se schovali za vetchým plotem banánového sadu. Večer opodál děcka blbli ve vodě a dospělí přihnali dobytek do řeky vykoupat a napojit. Se soumrakem všici zmizeli a byl klid. Mekong je tu až nečekaně čistý, rozhodně ne horší než průměrný český rybník. Shodili jsme zpocený šat a smočili se i my pro několik temp v líném proudu veletoku, když od hladiny se ještě odráželi poslední načervenalé zbytky denního světla.
Objevili jsme tu šikovně mrňavé melouny. Klasický vodní meloun, ale tak akorát do ruky, přesně na svačinu a je ták medově sladký. Jak sedíme u cesty a jedním takovým se živíme vedle našich napakovaných bicyklů, se během chvíle srotila skupinka domorodců včetně dospělých a nevěřícně pozorovali dva uřícené bělochy, jak lžící dlabou melouna. Pokoušíme se o konverzaci, i bez znalosti Khmérštiny předáme alespoň základní informace o naší cestě. Na to pán šel a natrhal nám ze stromu náruč manga. Má na to šikovný trháček, přesně takový, jak můj taťka na jabka. Or khun a pokračujem.
Prašná cesta se střídá se zbytky asfaltu. Další den jsme zastavili na oběd, což tu nebývá pravidlem - často míjíme posezení, na plastových stolcích nachystané košíky s omáčkami a kořením, ale když se přeptáme na něco k jídlu, tak nic nemají. Jediná šance je brzy ráno nebo možná někde ve větším městě, kterých po celé cestě napočítáme sotva na jedné ruce. No a když už něco mají, tak jen nudlovou polívku, vyjímečně rýži se smaženou zeleninou a kousky masa. Mno alespoň si v takovém případě člověk snadno vybere. Jinak nezbude než se spokojit se skromnou nabídkou sušenek a ovoce z pouličních rodinných krámků, a nebo mít štěstí na dobré lidi.
Zatímco sme hladově tlačili polívčičku s jakýmisi kousky čehosi - prý vepřového, přisedl si k nám anglicky dobře mluvící jinoch. Poprvé od velkoměsta jsme si mohli s někým košatěji pokecat. Studuje práva v Phnom Penh. Teď je doma u rodiny a píše bakalářku. Překvapil mě tím, že jako právník si prý v hlavním městě přijde na 3000 dolarů měsíčně - oproti stovce coby pěstitel rýže na vsi. Prý podobně je na tom i sektor IT. Což kolegové, nezkusíme to v Kambodži? Leckdo z nás by si i polepšil.. Přijali jsme pozvání k návštěvě jeho rodiny. Žijí si v takovým průměrným venkovským stavení, dřevěnným baráčku 1+1, jako všechny ostatní na kuřích nožkách, jelikož se tu počítá s rozvodněním Mekongu v období dešťů. Prostor pod domem, mezi nožkami je využíván jako zastíněný dvorek s posezením a často se tam vleze i chlív pro koně či volka. A tak jsme poznali celou přítomnou rodinu, rozšířili naší khmérskou slovní zásobu, ale čekání na oběd jsme zdvořile odmítli neboť cesta je před námi daleká a před chvílí jsme přeci měli tu polívku.
Přejeli jsme most přes Mekong v Kompong Cham a pokračujeme podél řeky po jejím levém břehu. Stihl nás teplý tropický deštík a z prašné cesty se nám udělalo trošku bahýnko. Ale nic vážnýho. Příští nocleh se stal dalším milým zážitkem. Dobří lidé se nás ujali a na dvorku pod svým domem nás ubytovali, hned vedle ohrádky se dvěma koníky. Než jsme stačili cokoli namítnout, paní nám na stůl naservírovala krásnou večeři. Pán nás pak učil, jak se tady jí mango. Čerstvě utržené, ještě tvrdé, řekl bych nezralé. Máčel ho ve směsi slaného pikantního koření a labužnicky vychutnával. Zajímavý chuťový zážitek, ale napříště jsem přecijen dával přednost dozrálé klasice bez koření.
Příští dvě etapy nám půlil o něco méně příjemný nocleh. Za deštivé noci jsme se zchoulili pod oltářem mrňavé buddhistické pagodky zašité v rohu parku hned při břehu Mekongu. Namísto spánku jsme se celou noc převalovali v louži vody, jak nám zvenku zaflakovalo pod záda. Ale aby nám nebylo až tak smutno, tak ještě v předvečer, než začalo pršet se k nám postupně přitrousil hlouček dětí. Jeden starší hbitě vyběhl na třicetimetrový kmen palmy a do bambusové čutory nám natočil čerstvý palmový džus, něco jako kokosové mléko, ale tohle bylo mnohem sladší. Ostatní, menší dítka se nám chlubila učebnicí angličtiny, a tak jsme s nima promrskali základní fráze a slovíčka. Děcka vypadala, že je to vážně baví. Bylo ale poznat, na jaký způsob výuky jsou navyklá. Zřejmě mnoho aktivní konverzace nepraktikují. Když Peťa vyslovila jednoduchou otázku, dítka slova nadšeně zopakovala, ale dát nám na otázku odpověd už byl veliký problém.
Každopádně "Hello!" a "What's your name?" tu zná snad každý škvrně starší tří let. Když projíždíme na kole vsí, na pozdravy občas ani nestačíme odpovídat. Kolikrát ani zdravitele není vidět, když se odkudsi ze křoví za domem ozve vzdálené "Hello!". Když se dítko do dvou vteřin nedočká odpovědi, pozdrav neustále s gradujícím důrazem opakuje a mě nakonec nezbude než tím směrem taky zavolat "Hello!" a tím řvouna umlčet. Je to hezké, ale se stoupající únavou ke konci už není lehký se při odpovědi donutit k úsměvu a později už i mnohé ignoruju.
V Kambodži se setkáváme s originálním zvykem. Cestou potkáváme mnoho svateb a všechny do jedné mají společný styl pořádání oslav. Prostě postaví veliký party stan na ulici hned před domem, do něho posezení i podium pro kapelu a nikdo z projíždějících pak událost zkrátka nemůže přehlédnout.
Řidiči veselici trpělivě objíždějí a kyvadlově se pouštějí úzkým pruhem, který vedle stanu v ulici zbude. I v rušných ulicích hlavního města, jsme takový večírek potkali a jen v jednom případě pak byl stan umístěn spíše na zahradě - to ale zřejmě proto, že cesta u domu svojí šíří nemohla uspokojit celou tak početnou návštěvu.
Večer se opět schyluje k bouři. V dáli se blýská a bublá hromobití. Žádná útulná pagodka dnes v dosahu není, a tak v rýžovém poli za vsí, teď před monzunem zatím ještě suchém, stavíme stan. A během chvíle - už dávno jsme si na to zvykli - nás opět obklopil hlouček dětí. Mezi nimi i další šikovný anglicky mluvící student, tentokráte žurnalistiky, a tak se nám zase jednou komunikovalo o něco snadněji. Vysvětlil nám, že bude pršet, čímž nás při pohledu na oblohu příliš nepřekvapil, a že se tu však pole za deště rychle zatopí, klidně až po kotníky. Moc se mi nezdálo, že by jeden deštík mohl ze suchého pole způsobit bazén, ačkoliv tropický liják dovede asi natropit ledacos - to místní vědí nejlépe, a tak jsme přijali propůjčení nedalekého seníku na kuřích nožkách a pod střechou se zas jednou dobře vyspali a ušetřili stan od bláta, jelikož celou noc lilo jak z konve.
V Kratie jsme odbočili na hlavní tah, který nás trochu odklonil od řeky a provezl okolní jemně zvlněnou krajinou. Stezka podél Mekongu v této oblasti totiž při pohledu na mapu nevypadá příliš spolehlivě a ani místní nám nedávali moc přesvědčivou informaci, zda je celý více než stokilometrový úsek do Stung Treng průjezdný. Jenže ouha, prvních 50 kilometrů hlavní silnice se nacházelo v mezifázi rekonstrukce, kdy již byla pokryta jakýmsi hrubým podkladovým asfaltem, ale na svrchní vrstvu měla čekat ještě nikdo neví jak dlouho. Takže za několik hodin jízdy po tom struhadle jsem prodřel plášť. Odpověděl jsem pozdravem na obdivný pohled pána sedícího u cesty před svým krámkem a po třiceti metrech rána jako dyž střelí. Naštěstí pán byl muž činu. Osedlal skůtra a za chvíli byl z města zpátky s novým pláštěm. Pokračovali jsme dále, aby po několika kilometrech se podobná rána ozvala ještě jednou. Nevím jak toto je možné, ale druhý plášť mi prasknul na metr přesně před servisem. Jen jsem se otočil na postávajícího klučinu a ten už mi s úsměvem kynul, abych mu kolo rovnou podal. Při druhé výměně jsem tedy nemusel hnout ani prstem. Ještě bych mohl zmínit, že toho dne ráno i Peťa píchla, ale to vyřešila jedna z našich posledních náhradních duší. Jako zakončení úspěšného dne mě pak v noci přepadla sračka taková, že bych o tom mohl popsat celou stránku, ale raději vás toho ušetřím.
Zbytek cesty do Stung Treng a na hranice už byl mnohem příjemnější - zde rekonstrukce ještě nezapočla a tak po starém rozbitém asfaltu se při troše slalomového umu jelo daleko lépe než po té rašpli předtím. Přechod Laoských hranic se však neobešel bez úplatku. Kambodžská strana jde stále obejít starým dobrým trikem s kreditkou - terminál na platbu kartou tu zatím nemají. Horší je to na straně Laoské, kde je nutno pořídit vízum a za to se již platit musí, a tak zapírat hotovost nemá smysl. Dolar chlapíkovi u prvního z okýnek jsme však odmítli dát s tím, že tu nemají ani záchod. Bohužel u druhého, výdejního okýnka už nám pasy bez úplatku nevrátili a nezbylo nám než pustit dva dolary, o které si řekl, zřejmě i jeden pro méně průbojného kolegu u prvního okénka.
V našem plánu bylo dojet podél Mekongu až do Vientiane. Po 480ti kilometrech a týdnu v sedle a v tomhle vedru nakonec rezignujeme na zbylých 800km a měníme bicykle za dvě noci a stravu na hotýlku na ostrově Don Khong, jednom ze Si Pan Don, tedy 4000 ostrovů na Mekongu hned za Laoskými hranicemi.
| Zápisky | Fotky |