Ukrajina 2012
| Zápisky | Fotky |
Koločava - vesnice Čechů, cesta domů
5. - 7. červenceČtvrtek jsme si vymezili na přesun do Koločavy přes sedélko Pryslop. Měla by to být cesta sotva na půl dne, a tak snad není třeba se honit. Zkraje občas brodíme potok a v lese solidní vrstvu bláta, ale nečiní nám to problémy. Pak cesta odbočí od řeky, trochu se nastrmí a za chvíli už jsme v sedle s výhledem na Koločavu. Posedět, vypít horkou čokoládu balenou v alobalu a vzhůru z kopečka dolů ke Koločavě
Kusek pod sedlem, na předvesničí Koločavy jsme objevili obchod, kde točí pivko - nejlevnější vůbec - za 4,5 Hřivny. Potkali sme tu dalšího z mnoha Ukrajinců, který se s námi bavil lámanou češtinou, že strávil nějaký čas pracovně v Česku; tenhle konkrétně v Šumperku, zrovna dnes přijel, že má volno. K obědu sme tu pořídili chleba s domácím máslem, jen tak v pytlíku baleném a rajčátky také chuti, že takové v Česku a slavných supermarketech celé středozápadní Evropy ani ve snu nepotkáte.
Blížíme se do centra Koločavy. V každé knajpě i leckde na ulici tu potkáváme naše krajany. Až do dneška sme na hřebeni střetli jedinou bandu, zatímco Koločava je Čechů plná. Jak jsme se přiblížili středu, kamenitá cesta se proměnila v novou asfaltku, minuli jsme kostel v rekonstrukci se zbrusu nově usazenými plastovými okny,
míjíme roubenky obestavěné novým zdivem, roubenky s plastovými okny. Zdá se, že se to tu zmáhá, ovšem cit pro zachování starých památek tu lidem schází. Bláhový by byl ten, kdo by Koločavu čekal jako zapadlou vesničku. Není to dokonce ani vesnička načinčaná pro turisty. Přišla mi zprvu jako docela běžná Ukrajinská vesnice, poměrně rozlehlá, očekávanou útulnost jsem tu nenašel. Až postupně jsem pochopil, v čem tkví kouzlo a pravá hodnota Koločavy... Například když jsme navštívili starou Českou školu, kde na stěně visí J. A. Komenský, v rohu stojí busta T.G.M. a na stěně jeho citát, výukové materiály v češtině k nahlédnutí.
Pak jsme došli do proslulého hostince Četnická stanice s českou výzdobou po stěnách, kde hospodský mluví lámaně česky a mezi hosty sedícími u stolů jsou Češi nad Ukrajinci evidentně v přesile. Tahle knajpa, jakoby tu stála pro nás. Jiné zdejší hospody sice už nemají podobný ráz, ale celkově je v Koločavě cítit, že češi tu mají dobré jméno, že doby První republiky místní kraj zřejmě povznesly a vzpomíná se na ně v dobrém.
Proti Četnické stanici stojí roubenka jako z pohádky. Ještě před odjezdem se mi na ní dostalo doporučení a že přes plot se na nás mlčky usmívala taková milá babička, nešlo jinak, než ji oslovit, že jestli bychom u ní mohli hlavu složit. Udělali jsme dobře. Celou roubenku jsme měli pro sebe, babička bydlí vzadu na vejminku v jedné světničce. Dokonce nám nabídla i saunu, ale nakonec se na ní nějak v tom vedru nedostalo. Byl to moc milý nocleh, paní se rozpovídala, povykládala nám o své rodině, vylíčila nám, jak si ve své světničce spokojeně žije, nakonec se s námi dopoledne srdečně rozloučila a my vyrazili na maršrutku.
S přestupem jsme se dostali až do Mukačeva, kde nás na nádraží málo sympatická a ještě méně ochotná paní poslala až na hranice, do Čopu, s tím, že odtud na mezistátní vlak nastoupit nelze, že nám jízdenky prostě neprodá i přesto, že tu vlak staví a na tabuli odjezdů je psaný. Což naplat, ještě navečer jedeme do Čopu. Vlak jede brzy ráno a tak prolejváme poslední hřivny v zahrádce přes ulici a jdeme se ubytovat v nádražní hale, na dobrou noc nenápadně v koutku vaříme ešus těstovin. Přišel za námi policajt, místo aby nás sprdnul, že v hale manipulujeme s ohněm, popřál nám dobrou chuť a dobrou noc. Byl to dobrák. Ne tak ovšem celníci, se kterými bylo třeba si popovídat ráno před naloděním se do vlaku. Trojici alkoholem nasáklých čechů dělali dusno a pustili je až za úplatek. Naše celní řízení prošlo poměrně hladce, jen s řadou protivných otázek a zběžnou kontrolou batohů.
Všecko teda dobře dopadlo, vlak nás provezl Slovenskem šťastně až domů, Ukrajinský vandřík je u konce.
| Zápisky | Fotky |