> Rozcestník > Cesta přes půl světa 2013 až 15
Laos - Země milionu slonů, v džungli ukrytá
| Zápisky | Fotky |
Od čtyř tisíc ostrovů postupně k severu
Úterý, 12. KvětnaPřekonali jsme Laoskou hranici a každá buňka našich zpocených těl cítí, že se blížíme finále celé téhle cyklistické eskapády. V těchto místech se Mekong rozlévá do neuvěřitené šíře a mezi své břehy vměstnává spoustu ostrovů a ostrůvků - prý je jich na čtyři tisíce a proto se jim říká po místním Si Pan Don. V nohách 90 kilometrů poslední etapy, smysly otupělé vedrem - podařilo se nám přejet odbočku na prýže hezké ostrovy Don Khon a Don Det. K naší omluvě rovněž i podobnost názvů přispěla tomu, že jsme ještě dalších dvacet kilometrů slepě následovali cedule, kde stálo "Don Khong" a ty nás nakonec dovedli až k největšímu ze všech ostrovů. Když jsme si chybu uvědomili, naše kola již odmítla se vracet a honem naskočila na palubu nejbližší kocábky. Přisedli jsme tedy a nechali se převézt ke břehům Don Khong.
Jako místo pro odpočinek po cestě nám však dobře posloužil i tento ostrov. Teď mimo sezonu je tu téměř bezturistično a vládne tu klídek. Peťa se věnuje četbě a já v hotelové restauraci na terase nad řekou píšu zápisky. Hoteliér dostal naše oře na pronájem turistům výměnou za dvě noci a baštu třikrát denně. U snídaně pozorujeme jak je osedlávají první zákazníci a doufáme, že si nebudou příliš stěžovat na neduhy o kterých jsme dávno věděli. Za dvě hodinky přijeli zpět a kola vraceli vcelku a beze zloby v tvářích a my si mohli oddechnout.
Po obědě jsem se rozhodl vyvinout alespoň nějakou aktivitu a vyrazil jsem na procházku po městečku a do džungle. V místní pagodě vrcholí přípravy na zítřejší slavnost. Chystají se maškary a venku zapojují zvukovou aparaturu. Ještě jsem si pak vylezl pro výhled na kopeček za vesnicí, což mě v tom vedru zmohlo natolik, že jsem se po návratu připojil k Petě a až do večera se s ní věnoval výhradně flinku, zahálce a pozorování rybářů čeřících svými loďkami hladinu Mekongu, odkud pocházela i ryba, na které jsme právě hodovali.
Návštěvu Laosu jsme se rozhodli omezit spíše na hornatý sever a do Vientiane jsme poskočili busem (20 hodin jízdy pro každého za 200 000 Kipů, čili něco přes 600Kč). Hlavní město Laosu má asi čtvrt milionu obyvatel. Přečetli jsme si, že je to spíše větší vesnice, a tak jsme čekali klidné prostředí, kde strávíme příjemný den. Ve skutečnosti jmse ale město shledali klidné natolik, že nás vlastně ani moc nebavilo. Za dve hodinky jsme obešli centrum, kolem prezidentského paláce, přes nábřeží Mekongu tvořícího zde hranici s Thajskem a přes Wat Sisakhet - ten byl neveliký, ale pěkný.
Protože jsme sem přijeli brzy ráno, v devět jsme měli město obejité včetně zastávky v kavárně na snídani. Odebrali jsme se tedy na severní autobusové nádraží, chytit autobus dále na sever do Luang Prabangu.
Dosud jen mírně zvlněná krajina se brzy za Vientiane počala vrásnit mnohem významněji a jakmile jsme přijeli do Vang Viengu, začal mě výhled z okýnka autobusu doopravdy bavit. Téměř kolmé vápancové stěny porostlé bujnou džunglí se zdvihají hned za rýžovými polemi lemujícími cestu. Za první hradbou skalisek se zdvihají další a za nimi zase další hřebeny. Kolem nás jsou hory, konečně po dlouhé době a mé srdce plesá.
Nejsou příliš vysoké, ale ve srovnání s placatou Kambodžou a Thajskem.. a navíc, co jim nebylo dáno na výšce, to dostaly do krásy. Vang Vieng je v Laosu vyhlášené outdoorové středisko. Nesčetné vápencové stěny a homole představují širou nabídku pro lezce. Měly by tu být i nějaké cesty odjištěné a funguje tu půjčovna vybavení i lezecká škola - taky ale prý Vang Vieng už má roky své největší slávy za sebou a už to tu nežije tak jako dříve. Jak projíždíme, tak to tu vypadá na běžnou, trochu větší Laoskou vesnici. Pokračujeme na Luang Prabang.
I v Laosu spousta lidí žije v jednoduchých dřevěnných či proutěných chajdách se střechou z došků nebo vlnitého plechu. Oproti Kambodži je tu ale přecijen vyšší poměr domů zděných a některé mají na střeše položenou i pálenou tašku. Vypadá to, že z těchto dvou nejchudších zemí na naší cestě je na tom Laos o něco lépe. Kvalita silnic je porovnatelná, tedy nijak slavná. Nicméně v obou zemích probíhají rozsáhlé rekonstrukce komunikací a jestli to tak bude pokračovat, tak za pár let tu cestování nabere uplně jinou úroveň. Obě země se tedy ekonomicky rychle zdvihají a během deseti či patnácti let dost možná vejdou do hrdé společnosti Asijských tygrů po bok třeba sousedního Thajska.
Za Vang Viengem se svahy zmírňují a údolí se stávají rozlehlejší. Stoupáme výš a výš a chvíli jedeme v podstatě po hřebeni ve 1400 metrech nad mořem. Hřebeny hor jsou obydlené a je jasné proč. Teplota je tady pro žití mnohem únosnější, což pocítíme hned co při zastávce na večeři vystrčíme nos. Krom toho evidentně i tady lze pro obživu leccos vypěstovat. Malebná to krajina severního Laosu, trochu připomíná nepálskou vysočinu. V Luang Prabangu přistáváme po půlnoci a po odmítnutí všech starostlivých tuktukářů si steleme mezi lavicemi venkovní čekárny, kde spokojeně dočkáme rána.
V Laosu bych řekl, že je cítit francouzská koloniální historie silněji než v sousední Kambodži. Minimálně tedy ve Vientiane a zvláště pak v Luang Prabangu. Tohle městečko vprostřed severolaoské džungle bývalo za koloniálních dob zřejmě prémiovou výletní destinací. Je to patrné na první pohled, když při procházce uličkami v centru a po nábřeží Mekongu si člověk připadá jako na Alsaském maloměstě, které je jen trochu zašlejší, poněkud více obrostlé džunglí a obydlené usměvavým asijským národem ...s trochou nadsázky - stačí se vzdálit od centra a hned jsme zpátky v indočíně.
Centrum leží na ostrohu skřípnutým mezi řekami Nam Khan a Mekong, které se na jeho špici stíkají. Je příjemné si tu pár dní odfrknout za čilého ruchu, atmosféry zapadlého francouzského městečka promísené s přídechem džungle. Projít se po nábřeží jedné či druhé řeky, přes jejichž vody se otevírá výhled do toho pravého Laosu s chatrčemi schoulenými pod korunami palem a týkových stromů a děckama, co se ráchají v syté hnědi řeky. Po procházce skočit na kávičku, pak si vyšlápnout na horu Phou Si a vychutnat západ slunce od templu Wat Chom Si ve společnosti stovky ostatních turistů, kteří měli podobně skvělý nápad romantické večerní procházky (možná tedy skoro lépe sem vyrazit během dne, kdy je tu klídek).
Večer se pak nabízí možnost provětrat peněženku na večerním trhu v hlavní ulici, kde možno nakoupit vesměs vkusné suvenýry, jako třeba hadí víno či hadříky s barevným laoským vzorem a zakousnout to dokonalou bagetou špikovanou místními baštami u paní na rožku. Za bagetku si paní řekne 10000 kipů, což je asi nejnižší cena, za kterou jsme v Laosu porci jídla pořídili.
V okolí je toho co k vidění, ale nějakého většího projektu, jako třeba treku džunglí k horským kmenům jsme se zřekli. Chuť najmout si průvodce nám vzala silně pokročilá komerce turistického ruchu ve městě. Těžko se tu člověk doptá na nějaké informace, natož mapy. Ulici lemují desítky stánků tour operátorů, jeden vedle druhého a jediné informace, kterým se nám dostává jsou stále stejnou písničkou opěvující nezapomenutelné zážitky, které s nimi získáme a možnost nahlídnout do fotoalb s obrázky šťastných turistů. Asi jsme staromódní. Mno během těch dvou dnů promenádování Luang Prabangem jsme se nakonec na hostelu dali dokupy s další dvojkou a vyrazili tuktukem na vodopády Kuang Si asi 40 kilometrů jižně podle Mekongu, což byl nakonec hezký výlet.
Tuktuk vyšel dokupy na 100 000 kipů a vstupné na vodopády po 20 000. Khuang Si jsou překrásný místo. Kaskády vodopádů, laguny s nazelenalou vodou obklopené dunglí a zhora nejvyššího vodopádu super výhled. Bylo to moc pěkný i navzdory tomu, že z vodopádů vytvořili uzavřený areál, v podstatě jakýsi aquapark v přírodě. V lagunách si člověk zaplave a může si nechat ohlodat chodidla mrňavýma rybkama. Zprvu jsme se dost vylekali a holky si zapištěli, ale dyž se tomu člověk poddal, bylo to docela příjemný. Tučně placená služba wellness salónů je tady k mání v ceně vstupenky.
| Zápisky | Fotky |