> Rozcestník > Cesta přes půl světa 2013 až 15
Podzimní cesta jižním ostrovem
| Zápisky | Fotky |
Opouštíme Brightwater - náš domov mezi jablky po uplynulých 5 měsíců. Rozloučili jsme se s našimi známými kajakáři v Nelsonu a vyrážíme na jih. Prvních několik dní, až do Arthur's passu jsme jeli společně s Peťou a Jirkou, co jsme jim byli minulý týden na svatbě a pak se od nás odtrhli a jeli rovnou do Waipary u Amberley, kam postupně míříme též. Později se tam s nima snad setkáme.
Na cestě sme byli asi dva týdny a stihli sme projet slušný kus jižního ostrova. Vypadá to, že zas ten Zéland není tak veliký. S krátkou zastávkou u Nelson Lakes - dlouho sme se nezdrželi, jelikož počasí za moc nestálo - sme zamířili k západnímu pobřeží, podél takřka rozvodněnýho Bulleru, jelikož poslední více než týden dost vydatně pršelo. Ha, konečně má Buller trochu vody a my odjíždíme! Trochu škoda, ale je čas objevovat další řeky. Buller je dnes k nepoznání. Peřej O'Sullivan se topí snad 15 metrů hluboko pod hladinou a není po ní ani památky.
Pak sme dorazili do Westportu na zpadním pobřeží, který vypadal, že ho právě olíznul tajfun, který cestou k Austrálii Zéland skutečně trochu poškádlil - proto ty deště. Celkově to ale nebylo tak zlé, ikdyž na některých místech byly záplavy a dost popadaných stromů.
Od Westportu jedem po západním pobřeží přes slavné Pancake rocks až do Greymouth. Pancake rocks jsou ze sedimentů uplácané skály a útesy na pobřeží, se spoustou proláklin a jeskyní a za sychravého počasí a vlnobytí jako je zrovna dneska nabídnou pěknou podívanou.
Počasí ale fakt nestojí za nic a tak v Greymouth nemáme chuť na nic jinýho než na bazén a saunu.
Odtud odbočujem do vnitrozemí a další zastávkou je Arthur's pass. Je to předěl, kde se počasí mění výrazně k lepšímu a druhý den si můžeme vyšlápnout na Avalanche peak, co se tyčí hned nad sedlem. Arthur's pass je proslulý pěknout horskou scenerií a horskými papoušky kea. Dole ve vesnici sedají na auta a oklovávají těsnění u oken a gumy ze stěračů. Potkali sme několik i nahoře v horách. Asi sou tu na lidi zvyklí, moc se nebály a s nadšením pózovali před mým objektivem.
Večer sme poseděli se dvěma amíky. Vytasili se na nás s lahváčem "Czech pilsener" uvařeným v Dunedinu tady na Zélandu, v souladu s "german purity law". To nás pobavilo. Pak nám to podali, ať ochutnáme a vážně se nás ptali, jestli to chutná jak český pivo. Nápoj někde mezi anglickým ejlem a pšeničným kolem Plzně projel velikým obloukem. Hnusný to nebylo, ale ten titul byl na etiketě patrně omylem. Některý Zélandský značky se pít dají, ale celkově to tu s pivkem není žádná hitparáda a když v lahvi, tak vždy jen v roztomilé třetince.
Dál pokračujem k jihu. Delší dvoudenní úsek nás zavedl kolem velikých jezer Tekapo a Pukaki, přes pláně Rohanské - pro fanoušky Pána prstenů přikládám fotografii:
- až do Wanaky. Tady se zabydleli naši známí ze sadu v Brightwateru, tak sme je navštívili. Už jsem zřejmě poněkud odvykl alkoholu a večerní posezení mne trochu přemohlo. Ráno se ale udělalo překrásně a protože stabilita počasí je poslední dny ošidná, nedá se nic dělat a musíme z postele, sluníčka využít. Wanaka leží u stejnojmeného jezera a od jeho hladiny vyrůstá Mount Roy, z jehož vrcholu je pověstný výhled na zdejší scenerii. Tučně přes tisíc metrů nepřetržitýho stoupání po večírku nebyl zadarmo, ale námaha byla navýsost zhodnocena.
Nazítří sme ještě ve Wanace navštívili Puzzling world. Jakési centrum hlavolamů, optických klamů a jiných šidítek smyslů. A mají tu povedené venkovní bludiště - zabralo nám to nejméně hodinu ale nakonec jsme všechny čtyři věže našli! Kromě toho všeho se chlubí, že tu mají nejfotografovanější toalety na Novém Zélandu...
Od Wanaky už je to kousek do známého (a patrně jediného skutečně živoucího na Zélandu) horského střediska Queenstown. Cestou sme ještě udělali zastávku v sousedním "starém" zlatokopeckém městečku Arrowtown. V Queenstownu pak nelze nezajít do snad nejslavnější hamburgrárny v zemi, do Fergburger. Burger fakt ušel. Atrakcí jídelníčku je Big Al. Jen dyž ho vemete do ruky, tak pocítíte jeho hmotnost, podle mýho jistě přes půl kila. To bylo poprvé v životě, kdy mne jeden hamburger opravdu poctivě zasytil a před tím sem měl docela hlad. Takže sem si v Queenstownu skočte. Jinak tohle město evropana moc nepřekvapí, takové klasické alpské středisko, něco mezi Hallstattem a Zermattem, jen méně květin. Scenerie je tu ale kolem dokola moc pěkná, to se musí nechat.
Když z Queenstownu projedete kolem dlouhého jezera Wakatipu až tam, kde do něho vtéká řeka Dart, dostanete se do další oblíbené horské oblasti. Chodí se tu delší Dart-Rees trek, ale na ten nemáme dost času. Pak je tu Routeburn trek, jeden z novozélandských Great walks. Vyrazili sme jen do poloviny, do sedla a zpět a dobře sme udělali, pač před sedlem slunko a za ním neprodyšný mrak. Zrovna se tu běžel závod, celým trekem, asi 35km, jakýsi horský maraton. Tak bylo na cestě plno. Někteří vycházkáři trek chodí 3 dny a nejlepší z těhle to prý běhali za tři hodiny! Ač jsme z něho viděli jen polovinu, byl Routeburn moc pěkný.
...V téhle zemi každý výšlap do hor zkrátka nelze než pochválit. Je to tu prostě čučavý, a to prakticky všude. Člověk tu zřejmě neudělá chybu, ať pojede kamkoliv. Jen už to pak může trochu omrzet. Jedete celý den autem tou dokonale fotogenickou krajinou, až si pak řikáte: jé hele tady je to taky pěkný, ale mám ten foťák zas tahat? Mám zastavovat na krajnici? Karta bude pomalu plná, kašlu na to, jedem dál, vyfotím zas příští kopec...
Odtud jedem k východnímu pobřeží. Napříč suchou prérií kolem Cromwellu s noclehem u malebného jezírka Blue lake, u dalšího z mnoha zlatokopeckých městeček tady kolem.
Doslechli sme se, že prý tenhle kraj nebýval tak suchý, ale klimatická změna je údajně následkem mohutné těžby zlata sto let zpátky. Tak nevím, co přesně je na tom pravdy. Určitě to bude i tím, že se sem přes hory od západu prostě moc srážek nedostane.
Dorazili sme k pobřeží a začínáme vyhlížet tučňáky. Podél jihovýchodního pobřeží jsou totiž oblasti, kde se vyskytují a na jaře hnízdí. Ačkoliv je podzim, neztrácíme naději. A hle, útes obsypaný jakýmisi nápadně vzpřímenými ptáky. A sou jich tam spousty! Na ceduli ale čteme, že jsou to kormoráni. Pochopitelně i shledání s kormorány si píšeme do deníčku, nicméně hledání tučňáků pokračuje... Přes "Maoraki boulders"
přijíždíme do Oamaru. Nenápadnýho města, ve kterém ovšem mají pláž, kde se údajně tučňáci vyskytují. Je k večeru, fučí a zima jak v psírně ale s hrstkou dalších nadšenců s nastraženými objektivy trpělivě vyhlížíme vzpřímené opeřence z vyhlídkové plošiny. Dolů na pláž je po třetí hodině vstup zakázán, právě kvůli večerní aktivitě tučňáků. Po delší chvíli pak sklízíme ovoce. V dálce se jeden chlapák vykolébal z vln a razí si to příč pláží do křoví. Hurá sláva, náš první tučňák! Těšíme se až se sem vrátíme na jaře!
Oamaru je ovšem zajímavý nejen skrze tučňáky, ale taky mají pěknou přístavní ulici, lemovanou bývalými honosnými přístavními skladišti z viktoriánských dob slávy. Dnes je tu několik kaváren a dílny nejrůznějších umělců, malířů, sochařů a podobně. Vypadá to, že v Oamaru umění pšenka kvete. Hodně mne pak zaujal Steampunk HQ. Budova zvenčí působící coby určená k demolici, jejíž temné útroby ukrývají sbírku skutečně bizarních instalací, jak vystřižených ze světa Davida Lynche, či možná trochu Tima Burtona.
Odtud už rovnou do Christchurch, zdemolovaného zemětřesením v roce 2011. Dlouho sme se tu nezdrželi. Zašli sme za Zuzkou, kámoškou z Brna, co se tu nedávno zabydlela a prošli sme si centrum, kde to i po dvou letech vypadá, jako by tu minulý týden skončila válka, a to centrum Christchurch prý bývalo tak pěkný...
Naše podzimní cesta jižním ostrovem se blíží ke konci. Ještě 50km nad Christem je Amberley a tam máme domluvený woofing. Woofing je povedený systém, kde si můžete přes příslušný web podat inzerát, že potřebujete s něčím doma pomoci a nabídnout za to stravu a střechu nad hlavou. Někdo takový jako my si pak ten inzerát najde, ozve se a přijede - na pár dní, několik týdnů nebo i na déle. Naše hostitelka se jmenovala Joy a strávili sme u ní 5 dní. Je to čupr babča co procestovala přes 50 zemí. Fajná paní. Pomohli sme jí natřít plot a svezli sme z pláže dvě fůrky kamení, co sme jí pak před ten plot položili. Její původní dům byl totiž rovněž postihnut zemětřesením a je určen k demolici. Naštěstí důchodci se tu nemají zle a taky mají dobré pojistky, takže má do dvou let fungl nový domek a to velice pěkný! ...Joy je velice společenská paní, všude má známé a telefonní přístroj se v jejích rukou stává zbraní, která vyřeší vše. Takže nakonec nám Joy sehnala práci na vinici v nedaleké Waipaře a několik možností k bydlení. Hodně nám pomohla a my teď v klídku můžem vyrazit na dovolenou (respektive na její druhou část) a po návratu se hnedle pustit do práce! Totiž, už tu začíná být docela zima a my razíme se ohřát na daleký teplý sever - ve čtvrtek nám to letí na ostrovy Tonga!
| Zápisky | Fotky |