> Rozcestník > Cesta přes půl světa 2013 až 15
Život mezi jablky
| Zápisky | Fotky |
Na sadu v Brightwateru jsme se docela hezky zabydleli. Jsou tu další tři češi a pracují tu i kluci z Tongy a několik místních študáků, co jim zrovna začínají letní prázdniny. Původně sme měli dělat na kiwi, u čehož nakonec zůstala jen Peťa, jelikož kiwi se plazí po šprdlení ve výšce asi metr sedmdesát a pod to já se nevlezu. Stěhuju se teda na jabka. První týden protrháváme větvičky a pak se všichni, už i s Peťou vrháme na thinning, čili protrhávání jablíček, čímž se budeme bavit celé příští dva měsíce, do konce ledna... Jó sadařina, sadařina, práce jako každá jiná. Zprvu trochu monotóní zdá se, ale pak v ní člověk najde zalíbení. Různá jablíčka, různé stromy, jednou spodky, pak zas vršky, vskutku pestrá práce...ty dva měsíce budou až až..
Bydlení tu není špatný, společná místnost s kuchyní, sociálkou ba dokonce televizí. V pěti lidech tu dobře vyžijem. Na sběr nás tu ale prý bude přes deset, tak uvidíme... Jen pro internet je třeba si kilometr dojet na druhou ubikaci, kde vegetí tongánci. U nás ho prý též zavedou, jenomže kdy? Kivíci mají čas, na Novém Zélandu se nespěchá a to je asi správně - vlastně i díky tomu se tu lidi mají tak dobře. Mno zkrátka bydlení to není špatné, jen si je potřeba zvyknout, že odpoledne člověk od práce neuteče daleko, z okna jsou ty jabka furt na dohled. Pokud jde o spaní, tak spíme stále v našem autě, což nás stojí $49 týdně. Za dvojnásobek nám byla nabídnuta chajda, která velikostí moc nepřevyšuje klasickou manželskou postel, vůbec to za ty prachy nestojí, zlatá naše Toyota.
Život tu plyne nečekaně rychle, člověk se ani nenadá a blíží se Vánoce. Problém ale je, že nepodívat se do kalendáře, člověk by na tradiční zimní svátky dočista zapoměl. V horkém létě, kdy slunko zapadá za kopec až něco po půl desáté a se spálenými zády po té, co jsem si při práci opovážlivě sundal triko, i přes vánoční hostinu, co nám šéf vystrojil, se vánoční atmosféra nějak nedostavuje, a to dokonce ani čtyři a dvacátýho. V poledne končíme dopolední šichtu, začně se blížit večer a pocit vánoc furt nikde. Ale což, stejně si to uděláme hezký. Bramborový salátek už v lednici, pořádnou rybu se nám v moři včera chytnout nepodařilo, tak sme ji chytli později v obchodě a osmažili hezky ve strouhance.
Teprve až sme to naservírovali na stůl a všichni zasedli, zapálili jsme prskavky, které jsem coby překvapení hrdě vytáhnul z batohu, teprve pak jsem pocítil, že jsou vlastně Vánoce. Ten pocit ale zmizel hned co sme dojedli. Pak přišla Tammy (naše supervisorka, co bydlí hned vedle) se synem a lahví vína a štědrý večer se změnil v klasický večírek. Trochu to pak vyšperkovala sousedka, která přišla za námi, že prý má vánoční stromek navíc a že nám ho pujčí i se sadou ozdob. A tak jsme teprva po štědrovečerní večeři zdobili stromek (na místní poměry je to vlastně právě včas, jelikož tu se Vánoce, podobně jak v USA slaví až na druhý den ráno).
V práci obvikle dělámě i soboty, takže za ten jeden volný den se moc výletů nestihne a hlavně na ně po těch šesti pracovních dnech nezbývá moc síly. Jen dvakrát se nám podařila ukecat volná sobota, když jsme jeli na vodu. Dva volné dny po novém roce propršeli a tak jinak trávíme neděle vesměs flinkem, zahálkou a odpočinkem. Jen občas vyrazíme na ryby. Rybaření na moři je tu možné volně bez povolenky, krom některých konkrétních ryb. Většina běžně chytaných exemplářů, včetně Sand Sharka - malýho příbřežního žraloka, je však povolených. Jednoho takovýho se nám podařilo chytnout, ale byl tak mrňavej, že sme ho nechali plavat. Na sladké vody je na rozdíl od može licence potřeba. Tu je ale možný si jednoduše koupit za zhruba $100 na rok.
Další problém je ten, že furt ne a ne přijít pěkná slunečná neděle. sotva 10km od našeho sadu denodenně láká k výšlapu masiv Richmond range, jež se tyčí rovnou od moře až do výšky přes 1700 metrů. Čekali sme dlouho, až se konečně vyčasilo a jedné krásné letní lednové neděle, brzy poránu jsme vyrazili směrem k horám. Nový Zéland má moc pěknou krajinu, ale zatím se nějak nemohu zbavit pocitu, že pomalu každý kus půdy mimo národní parky a chráněná území je tu obehnaný plotem či ohradou a někomu patří. Volný pohyb v přírodě je tu pak docela striktně omezen skutečně jen na oficiálně značené treky. Jsem ale optimista a pevně věřím, že později při cestování jižním ostrovem, kde bude méně civilizace, budu z toho pocitu vyveden. Každopádně dnes jsme si pro výšlap vyhlídli nejvyšší kopec nad Brightwaterem Mt.Rintoul. Jenomže, přesto že podle turistické mapy na něho vede cesta, nepodařilo se nám ani autem dojet na její začátek a zastavil nás plot a závora přes cestu se zákazem a výhružkou kamerovým systémem. Ach, což naplat, točíme zpět a měníme plán na jiný kopec.
Nejen v Anglii, ale i tady mají Bena Nevise (a dokonce o 300 metrů vyššího!). Z nepříjemného zážitku se závorou jsme byli rázem vyléčeni, když se silnice vedoucí pod kopec najednou změnila v klasickou lesní cestu a cedule zvoucí k začátku treku nás přitom s autem vedli stále dál a dál, až do výšky kolem 600 metrů. Poznali jsme až netušené schopnosti naší stařičké Toyoty, co všechno je schopna vyjet.. Abych to už neokecával - nakonec se podařil krásný výšlap až na samotný vrchol Bena Nevise (něco přes 1600 metrů), počasí vyšlo, výhledy široko daleko, tahle neděle se podařila!
| Zápisky | Fotky |