V Anglii na jabkách 2012
| Zápisky | Fotky |
Psaní z Anglie, čili další bajky z rajky
Letos jsem z naší loňské pracovní skupiny zbyl pouze já, opětný zájemce o strávění dalších krásných chvil v rajce, s bodžem na ramenou a chutí jablek na patře. Bylo ale třeba opatřit novou údernou čtverku. Přidala se ke mne tedy Peťa a Marťas s Jančou. Inu, nalodili jsme se sobotního rána, osmého září, na Žlutý parník a nechali se unést k Londýnu. Letenky, bohu žel, jsou za slušnou cenu k mání pouze na cestu zpátky.
Denní rytmus na Stewartově farmě je letos prakticky totožný s tím loňským. Před osmou nástup na šichtu a pracovní den, půlen přervou a kořeněný připomínkami supervisorky Kingy a předáka Roberta, pak končí o čtvrté.
Avšak lehké rozčarování přišlo hned po prvním dni. Za účelem motivace byly vynalezeny důmyslné matematické vzorce pro stanovení výše platu. Ve finále se průměrná denní sazba lehce snížila. Z části je ale rozdíl kompenzován přívětivějším kurzem Libry, a tak ve finále je letošní výtěžek nižší jen o trochu.
Pokud jde o poznávání kraje kolem, vyrazili jsme do Doveru, kde jsem sice byl i loni, ale je to tam hezký a hlavně mám od minula vroubek. Už žádné výmluvy, že se nechce a že je to slaný - koupel v Lamanči se letos uskuteční! Trochu mě mrzelo, že mě v tom ostatní pak nechali samotnýho i přesto, že voda jistě nebyla studená příliš. Ale nevadí, já jsem si souboj s vlnami užil, byť jsem ho nakonec prohrál a byl jsem potupně vyplaven zpět na tmavé kamení.
Pak romantická procházka podél útesů k majáku, tam čaj z naší nové epesní termosky za libru z bůtféru (bootfair, čili bleší trh) a vlakem zpátky do domova v přívěsu. Do hradu sme nešli. Je pěkný, ale ti šmejdi nepustí ani na nádvoří a chtějí, v Anglii standardních 18 babek nebo 16,50 za studenta. Dem pryč, z venku je to stejně hezčí!
Další poznávání Anglického kraje bylo pěší, z farmy podél pobřeží do Favershamu. Brzy ale, když jsme se probrali Stewartovým panstvím, jeho ovčími výběhy, výlet náhle nabral na dramatičnosti. Z rákosí podél vodního příkopu na nás kouká zděšená ovčí hlava. Zřejmě zašitá v rákosí hraje se svými družkami nějakou ovčí bojovku, napadlo by někoho. Stačilo se ale přiblížit a bylo jasné, že ovce si na nic nehraje a vězí skoro po krk ve vodě a kopytama zapadá do bahna. Když se jí snažíme uchlácholit pohlazením, začně zděšeně couvat a propadat se ještě víc. Pomoci nám může jedině Stewart, jemuž koneckonců ta ovce patří. Jenže nebere telefon. Situace se vyhrocuje, atmosféra houstne, ovečka se propadá. Začínáme mít strach. Zavolat hasiče? Naštěstí kolem projíždí cyklista, zastavuje a ihned si uvědomuje, že jedině on může ovci pomoci. Vysvětlili sme mu, kde Steward bydlí a cyklista vyrazil. Zhostil se svého úkolu svědomitě a s nasazením, dupal do pedálů, pelášil podél pobřeží, jak by ho honil rozzuřený beran.
Záhy nám ale Stewart zvedl telefon, sedl do Landrovera a přijel. Zkušeně hodil ovci smyčku přes hlavu a společně sme ji vytáhli. Ovčí život zachráněn, doufáme že se jí daří dobře.
Po incidentu s ovečkou jsme pokračovali v cestě a do Favershamu dorazili, abychom se tam dověděli, že v místním pivovaru si lze domluvit exkurzi. To si nemůžeme nechat ujít! Příští týden, když nás v poledne déšť vyhnal z pole, chytře využíváme náhle získaného volna a voláme do pivovaru. Mají volno, máme radost, vyrážíme. Co bych o tom více povídal - exkurze to byla vydařená, Janča se svými pivovarnickými zkušenostmi si přišla na své. A hlavně! ochutnávka byla v ceně!
Nutno říci, že práce na čerstvým vzduchu je sice příjemná, nicméně, podobně jako každá jiná, i tato omrzí a s blížícím se datem závěru dokonce počíná lézt na nervy. V sobotu, po návratu z poslední šichty, s nadšením strháváme pracovní oděv ještě venku před karavanem a necháváme ho ležet na zemi v blátě jak tam dopad. Po sléze jej rituálně odkládáme v kontejneru u záchodů. Pro letošek stačí, jedem pryč! London's calling - jedem do Londýna!
Nepodařilo se nám nakonec sehnat nocleh přes couchsurfing a tak razíme až v neděli ráno. Tím tu nemáme než jeden den, než se odebereme do noclehárny Stansted a ráno letadlem zpět k vlasti. Volíme veliký turistický okruh, ovšem jako dopravní prostředek nám namísto dabldekru slouží jen naše údy, po celodenní asfaltové turistice dokonale zchátralé i přesto, že jsme si cestou dopřáli několik kulturních zastávek.
Obzvláště tahle parta, koncertující v podchodu, rozhodně stála za to se posadit na zábradlí a poslechnout alespoň pět kusů!
K závěru dne pinta točenýho a poté několik hodin nočního odpočinku na dlážděném kanapi letiště Stansted je nám odměnou. Dorážíme poslední cider a po třech hodinách rozlepujeme oka, již málem obtočení frontou na odbavení a jakási zřízenkyně nás lifruje pryč, že ať si sbalíme ten bordel a vypadnem.
Inu, čas odletu je tu, vzhůru na Slovač! V Blavě na nádraží likvidujeme po dvou akčních párkách v rohlíku, bažanta v přilehlé knajpě a od paní se překvapeni dovídáme o atentátu na Klause. Je to tak, blížíme se domů, do naší prohibicí a politikou zmítané vlasti!
| Zápisky | Fotky |