> Rozcestník > Studování ve Finsku 2012
Koli - první jarní výlet
| Zápisky | Fotky |
Tom se mi zmínil, že by rád navštívil národní park Koli, jelikož pohádky o tamnějších výhledech na jezero Pielinen a do širého Finského kraje kolem se nesou snad celým Finskem. Koli je rozlohou neveliký park, ležící asi 60 kilometrů severovýchodně od Joensuu, z jihu podél jezera Pielinen, čtvrtého největšího jezera v zemi. Jelikož masiv Koli nad své okolí poměrně výrazně vyčnívá a od Helsinek po polární kruh vyšší kopec těžko najdete, skoro by se dalo Koli, se svým nejvyšším bodem 347 metrů, označit za pohoří. Rezervoval jsem tedy chajdu a vytyčil krátký dvoudenní okruh severní částí parku. Je to ta oblast, kde se nachází nejvyšší vrchol a především prý ty nejkrásnější výhledy. Nutno taky dodat, že poměrně solidního svahu je využíváno i k zimním sportům - je zde vybudované lyžařské středisko, dokonce i s krátkou černou sjezdovkou s převýšením 230 metrů! Mírnější sjezdovka do oblouku měří na délku kilometr a půl.
Tomáš nepřijel sám, vzal s sebou ještě Jana s Míšou. V předvečer jsme vyrazili k Polárnímu medvědovi. Ne, že bychom šli do zoo nebo snad do lesa na čekanou - Polar bear je sauna tady v Joensuu, na břehu jezera Pyhäselkä. Mají tam v ledu vyřezaný bazén asi 10 x 10 metrů a člověk si tak může po sauně v jezeře parádně zaplavat. Večer pak dobrá večeře dle mého improvizovaného Finského receptu pečené brambory s restovanou mrkvičkou - dnes, protože přijela návštěva, navíc ozvláštněné masovými kuličkami.
Protože rezervovaná chajda je oficiálně pro čtyři osoby, poskytne jistě dostatek místa i pro šest, a tak se přidali ještě Míša a Maike. V zimních měsících jezdí z Joensuu do Koli skibus, zpáteční za příjemných 15e. Jezdí ovšem jen o sobotách, takže na neděli musíme pro zpáteční cestu objednat taxi (jedna cesta 25e, ve skupině nejméně 2 lidí 15e na osobu). Odrážíme skibusem v sobotu o deváté ráno z Market place v Joensuu. Bohužel šofér nás ale při nástupu překvapil s tím, že jednosměrné jízdné nevede.Platíme teda po 15ti. Další eventuální možnost by byla klasickým autobusem do vesnice Ahmovaara za 8e a pak dojít 10km po asfaltu.
Podle kalendáře je už sice jaro, ale Finsko je stále schované pod sněhem a konkrétně v Koli leží poctivý metr. Paní v infocentru dole ve vesnici nás varovala, že poslední kilometr cesty k chajdě Mäkränmaja, která je naším cílem, jen těžko bude upravený a ptala se, či vážně nechceme půjčit sněžnice, že prý je tam metr sněhu a řikala, že v tom klidně můžeme plavat! Jenomže za 15e? Nene, peněz není nazbyt, kilometr zmákneme. Se slovy "it will be fun!" a optimistickým úsměvem na rtech jsme se s paní rozloučili a vyrazili.
Cesta na hřeben byla naštěstí prošláplá a asi po hodince jsme dorazili k hotelu Sokos u vrchu sjezdovek. Skutečně, velice mě překvapil pohled dolů svahem, poměrně prudkým - myslím že s přimhouřením oka si své označení černým puntíkem zaslouží. V infocentru vyzvednout klíče od chalupy a vyrazit k nejvyššímu vrcholu, Ukko-Koli, který je hned nad hotelem. Pod schodami, které byly zarovnány souvislou vrstvou uklouzaného ledu, pobavila žertovná cedule "WARNING! The stairs are slippery!".
Výhled z vrcholu na zamrzlé jezero Pielinen, tak rozlehlé, poseté spoustou ostrovů, byl skutečně hezký. Škoda, že atmosféru kazil hluk nedaleké sjezdovky. O kousek dál už ale rachot nedoléhá a po hotelu taky ani památky.
Skutečně hezký hřebínek posetý skalkami s výhledy na obě strany - na východ jezero Pielinen, na západ nekonečná jemně zvlněná souvisle zalesněná krajina. V dohledu žádné město, žádná výrazná známka civilizace, jen les a jezera. Zastavit se a mlčky poslouchat to absolutní ticho - ve vzduchu klid, ani větřík nefoukne - tak v tomhle vězí ta krása Finské přírody! Ta daleká nekonečnost a odlehlost, kterou jsem tak silně cítil nahoře v Laponsku, je v menší míře cítit i tady na jihu.
Ještě kus cesty urolbovaným pruhem podél lyžařské stopy a došli jsme k místu, kde bylo třeba již odbočit k chatě. Při prvním vykročení jsme zajeli do závěje do půli stehen. Ale což, bude to kilometr a pak dle mapy přijdeme na vyhrnutou cestu. Zkusíme to, it will be fun! A tak jsme zahájili naší plavbu závějí, napříč malým údolíčkem, po schodech nahoru
a pak po hřebínku lesem směrem ke snad vyhrnuté cestě, která by nás pak měla zavést přímo k chatě...mno dobře, za hodinu jsme urazili něco přes onen kilometr a cesta furt nikde. Mé návleky samozřejmě dávno přestaly fungovat a já louhoval své nohy v chladivé lázni. Chvílema jsme i zkoušeli pohybovat se po čtyřech. Člověk se tolik nebořil, jenže jiný problém při tom způsobovala krosna na zádech, která padala směrem k hlavě.
Přibližně po další hodině jsme konečně doplavali k cestě, vypadala dokonce spíš jako malá silnice. Asi tak jako brouk omráčený elektřinou jsem se zkutálel ze závěje na vyhrnutou plochu a zajásal. Pak už jen dva kilometry silnicí, kousek vyšlapanou cestou v závěji a jsme v chatě. Hurá! Líbáme ji na dveře.
Užili jsme parádní večer v chajdě Mäkränmaja spojený se sušením nohou, prádla a bot
a samozřejmě zahrnující několikachodové večerní menu při svíčkách,
včetně rajské omáčky a grilli makkara, čili opečených buřtů a k pití volitelně pivo, víno nebo čaj s hruškou proti trudomyslnosti, co ještě Míšovi zbyla z Laponska. K snídani vločková kaše a palačinky samo i se šlehačkou, mno dali jsme si do nosa.
Cesta zpět již odsejpala rychlo, první půlku po silnici, abychom pak dokončili okružní trasu urolbovanou cestou zhruba odtud, kde jsme včera odbočili do závějí. Pod vrcholem sjezdovek překvapí výtah, kterým si návštěvníci mohou zkrátit asi 100 metrovou cestu po silnici od parkoviště k hotelu - neuvěřitelná zhýralost.
Je to ale gratis, tak jsme se svezli - pro ten zážitek:)) Nahoře ještě si vyběhnout po uklouzaných schodech na vrchol Ukko-Koli pro poslední výhled a pak už jen seběhnout tři kiláčky dolů do vsi a počkat na taxíka.
Tákže... Sláva, nazdar prvnímu jarnímu výletu!
| Zápisky | Fotky |