Mont Blanc 2016
| Zápisky | Fotky |
Červencové svátky přinesly zas po roce výlet do pořádných hor. Po nějakém tom váhání se dala dokupy posádka tří zdatných horalů - mě, Honzy, spolucestovatele z Nepálu a Radka, kolegy z práce. Díky Pepově sponzoringu jsme nakonec dostali do vínku aj kočár a mohli se pustit západním směrem k nejvyšším Alpským štítům. Plán A je vytyčen vysoko - střecha Evropy, Mont Blanc (Kavkazské velikány neberu, to už je Asie)!
Po cestě ještě rozdýcháváme na Švýcarských kopečkách v oblasti Walliských Alp, v okolí masivu Monte Rosa. Do Saas Almagel jsme dorazili časného sobotního odpoledne, a tak jsme ještě do večera stačili vyběhnout tisíc metrů k zasněženým jezerům poblíž Britannia hütte. Myslíme si na vrchol Allalinhornu, avšak hustý mrak nám poránu nedal vystrčit nos daleko z vyhřátého spacáku. Když se pak později, už za bílého dne, člověk vzbudí do slunečného počasí, mraky steklé dole v údolí a jen občas nějaký utržený cár na chvíli přetne výhled, trochu to zamrzí. Nakonec jsme ale rozhodli už nečekat a pošetřit síly na Blank. Po dni aklimatizačního plácání a výstupu na menší hřebínek naproti Allalinhornu jsme slezli zpět do Saas Almagel a přejeli do Francie.
Mont Blanc. Sedíme u kafe v ulicích Chamonix a hledíme hore Bossonským ledovcem až k zaoblené bílé čepici dřepící tři kilometry osm set metrů nad nama. Je to masivní hradba hor, jaká nemá v Evropě příliš obdoby. Doleva se hřeben jemně svažuje přes Mont Maudit až k Aiguille du Midi: skalní hrot patřičně obemknutý kolem svých ramen dvěma mraky, se stanicí lanovky a věží na vrcholu připomíná bájný Lotrník, sídlo jeho Ignoranstva. Velká krása. Počasí přeje, zítra jdeme nahoru.
Počasí trošinku zlobí a nástup ze startovací lanovkové stanice Bellevue (1794m) do Kempu Tete Rousse (3167m) se nám chvilkama noří do mraku a k večeru se nad kempem zatáhne docela a prší. Začínají mě přepadat šedivé myšlenky na odklad vrcholového dne. Přesto ale stavíme budík a ještě za světla, za lomozu a štěbetu ze sousedních stanů, co se ostatní výpravy chystají na svůj velký den, usínáme.
Budík se ozývá o jedné ranní a jasné nebe, zhusta poseté hvězdami nás rychle tahá ze stanu. Batoh je z večera připraven. Rychle zhltnem ovesnou kašičku podpořenou medem a po druhé hodině již stoupáme skalně suťovým výšvihem podle Grand kuloáru k chatě Gouter. Sotva za tři hodinky máme těch příkrých 600 metrů za sebou. Jsme na hřebeni, železa se spokojeně zakusují do zmrzlého sněhu, je několik stupňů pod nulou. Pomalu vychází slunce a rozehrává tu pravou parádu. Vlevo Lotrník Aiguille du Midi, napravo skvostný hřeben Aiguille de Bionnassay, ostrý jak břitva, se špičkou červenající se polibky prvních paprsků. A dopředu už zbývá jen tisíc metrů hore bílou plání přes Dome du Gouter a pak jen místy jemně ostřejším severozápadním hřebínkem až na vrchol Blanku.
Kolem Vallot bivaku si prožívám malou krizičku. Každých třicet kroků stavíme, opíráme hlavu o cepín bodnutý do sněhu, jak rytíř o svůj meč a já při každé té příležitosti regulérně zdřímnu, dokud mne za několik vteřin kroky kluků opět nevzbudí pro dalších 30 metrů. Po deseti opakováních ale nejhorší přešlo a v devět hodin již připíjíme douškem čisté sněžné vody na vrcholu Bílé hory. Počasí drží. Na západě Matterhorn, Weisshorn, na jihu italské štíty. Chamonix se teď jeví skoro nejdál, v nedohlednu, čtyři kilometry pod námi.
Ve tři hodiny jsme už v klídečku zpátky na Tete Rousse a příštího časného odpoledne dole v Les Houches. Přípitek lahvinkou červeného a ráno domů. Mont Blanc je krásný kopec, nicméně je třeba se povznést nad fakt, že je tu skutečně rušno. Toho dne vystoupilo nahoru jistě tučně přes dvě stě lidí. To množství člověk pocítí obzvláště při unaveném odpoledním sestupu Grand kuloárem, tam je třeba dát pozor.
| Zápisky | Fotky |