> Rozcestník > Cesta přes půl světa 2013 až 15
Jarní cesta jižním ostrovem
| Zápisky | Fotky |
Fotky z chaty: Tom
Motýli a pštros: Peťa
Na Peterově chřestové farmě od půli září vyvstává měsíc volna. Je třeba počkat, než asparágus začne rašit a tedy bude co sbírat. Plán pro vyplnění mezery je jasný. Jeden větší okruh jižním ostrovem sme už absolvovali na podzim, ale to jsme nestihli prozkoumat jeho nejjižnější partie, zejména Fjordland. A ten láká! Úterkem šestnáctýho sekáme s prací, prozatím, a jedem.
Okruh načínáme západním směrem, přes už známý Arthur’s pass k západnímu pobřeží, tedy na west coast, přezdívaný též wet coast, jelikož pobřeží je nechvalně proslulé jako jedna z nejdeštivějších oblastí Nového Zélandu. Projet si několika set kilometrovou silnici podél břehu Tasmanova moře stojí za to. Na trase stojí jediné město, Hokitika - středisko těžby jade a rovněž jedna z metropolí lovu whitebait. Jade česky znamená nefrit, a je to krásný zelený drahokam, který se tu okolo vyskytuje. V Hokitice je několik veřejnosti otevřených dílen pro jeho opracování a prodej. Whitebait, to je mnohem více Novozélandská specialita. Je to druh ryby, jejíž mláďata, ještě sotva několik centimetrů dlouhé rybičky, jsou v obrovských hejnech loveny a prodávány za nemalé částky (až $100 za kilo) jako delikatesa. Nejčastěji se patlají na toast a nebo míchají s vajcem a připravují jako omeleta. No, jinak to nešlo a tu omeletku sme si dali. Klasickou omeletu s toastem tu koupíte tak za pět dolarů. Tahle stála osmnáct a chutnala naprosto stejně. Žádná chuť ryb, jen ze žlutavé osmažené vaječné hmoty na vás hledí desítky titěrných vykulených očiček, jako špendlíkových hlaviček. Vskutku zážitek, zas jeden takový, který stačí prožít jednou.
Krom Hokitiky projíždíme jen několik farem a jinak vesměs akorát bujný, sytě zelený deštný les plný stromových i keřových kapradin, symbolů to této země. A to je to, proč je west coast tak zajímavý. Členité pobřeží Tasmanova moře na jedné straně, tří kilometrové štíty Jižních Alp na straně druhé a všude mezi tím a kolem vás bujný prales. Sem tam je do něho vysekaný nějaký ten trek, který stojí za to projít.
A vlastně ještě jsou tu dvě “větší” sídla, Fox Glacier a Franz Josef Glacier - městečka pojmenovaná podle stejnojmenných ledovců, stékajících z vrcholů v národním parku Mount Cook. Ledovce jsou to pěkné, ale kdo spatřil některé v těch našich, Evropských Alpách, toho nikterak nepřekvapí.
Silnice se zdvihá od pobřeží, přetíná hlavní hřeben Jižních Alp v sedle Haast pass a my se ocitáme v uplně jiným klimatu, v horách středního Otaga, ve srážkovém stínu hlavního hřebene a přijíždíme do Wanaky. Krajina je tu jiná. Žádný deštný prales, ale o to krásněji tvarované skalnaté štíty, v nižších partiích porostlé trávou a nanejvýš trochou buše a s vrcholky ještě skrytými pod bílou čepicí.
Tady se zdržíme přes víkend. Ve Wanace jsme vlastně už podruhý. Jedem přímo k Tomovi a Monice. Tom dělá instruktora na Snowfarm, v zimním běžkovém středisku. Na víkend domluvil chatu a půjčení matroše, takže hurá na samém sklonku zimy konečně provětrat prkýnka a pořádně se sklouznout! Sobotní cíl je nasnadě - běžkovýstup na Mt. Pisa (1963m) následovaný večírkem a noclehem na Bob Lee hut.
Udělalo se špičkový počasí a lyžovačka z toho byla povedená. Co na tom, že v nižších partiích už občas stopa vynechávala pod vlivem přicházejícího jara. Alespoň už tu byl klídek, po sezoně. A ráno se ukázal i samotný Mount Aspiring alias Tititea, 3033 metrů vysoký král všech okolních hor. Z nejkrásnějších kopců v zemi, Matterhorn Nového Zélandu.
V pondělí se loučíme s Tomem, Monikou a celou bandou lidí, co sme tu poznali a jedem dál k jihu. V Queenstownu jen půldenní nákupní zastávka, na oběd Fergburgera a hned pokračujem. Queenstown je pěkný město, kolem dokola hory. Ale tak nějak, je až příliš rušný a prostě není tak perfektní jako klidnější Wanaka. Až tolik nás to sem na delší zastávku netáhne. Možná snad proto, že přes blízké hory sem moc slunka nedosvitne. V otevřenější, slunné Wanace panuje větší pohoda a asi i proto, sme se právě tohoto víkendu rozhodli, že až zavřeme okruh ostrovem a dorazíme práci na chřestu u Christu, tak se vrátíme strávit zbylý tři měsíce na Zélandu do Wanaky.
Fjordland, to je ta druhá a dokonce ještě deštivější oblast než West coast. Objem ročních srážek v některých místech tady se téměř vyrovná Amazonii. Centrem je městečko Te Anau na břehu stejnojmenného jezera.
Kousek od Te Anau se chodí Kepler trek, hřebínkem mezi jezerem Manapouri a jižním ramenem jezera Te Anau.
Kepler je okruh, beze spěchu na čtyři dny. První den buší podle břehu jezera Te Anau a pak výstup na hřeben na Luxmore hut, místo prvního noclehu. Druhá etapa přechází celý hřeben a končí opět v údolí na Iris burn hut. Třetí a čtvrtou etapu jsme spojili v jeden dlouhý den, 32 kilometrů buší zpět na start.
Je to sice greatwalk, ale zastihli jsme ho ještě na sklonku zimního období, takže nocleh v chatě sme pořídili za zimních $15, což není ani třetina z letní plné sazby. Hlavně ale jdeme skoro sami. Na novozélandské poměry obrovské, téměř padesátilůžkové chaty zejí prázdnotou a na hřebeni, zvlášť při traverzech chladných jižních svahů brodíme ještě po kolena sněhem.
Počasí vyšlo a trek si užíváme. Bílá přikrývka horám dodává na kráse a mohutnosti. Ze sedýlka sme si vyběhli pro vrcholový zářez na Mt. Luxmore a později u oběda v závěru hřebene nám dělali společnost zvědaví a někdy až dotěrní papoušci Kea. Od chaty Iris burn sme to už natáhli až k autu. Buš všude kolem nádherná, neuvěřitelně bujná, plná spadaných stromů porostlých mechem - Fjordland! Některé větve či pařezy porostlé zelení dráždili fantazii, třeba tenhle parádní koník.
Po treku trochu odpočinek. Budeme se vozit na lodi. V Te Anau bookujem parník a míříme ke slavnému fjordu Milford sound. Už cesta k němu stojí za to. Silnice dlouhá pomalu 150km, cestou žádné osídlení, jen hory. Zprvu široké údolí se po 80ti kilometrech stáčí vlevo a zařezává mezi neuvěřitelné skalní stěny, ze kterých padají desítky vodopádů. Pak se údolí uzavře a my vjedeme přímo do stěny proti nám. Tunel dlouhý ke dvěma kilometrům, nahrubo vykopaný, stěny jen tak zlehka vyšpricované cementem, aby se neřeklo. Cesta plná děr a louží, až mě to trochu překvapilo. Na druhé straně masivu se už otevírá dolina Milford sound. Sjedeme dolů k vodě a sme tady. Kavárna, airstrip a malý přístav, kde u mola parkuje 6 výletních lodí konkurenčních společností, poskytujících projížďky fjordem. To je celé osídlení. Nad tím přímo z moře až do mraku ční jak Sněžka vysoký Mitre peak, špičatý symbol Milford sound.
Nabídka jednotlivých výletních společností se zásadně neliší a tak sme koupili lístek na tu nejlevnější, Jucy cruise. Nastupujem, vyrážíme, asi hodinka a půl projížďky za šedesát babek. Nutno ale říci, že je to tu pěkný, skoro by se dalo říci velkolepý. Fjord není dlouhý, možná 10 kilometrů. Kolem dokola hradba skalních stěn obklopuje klidnou hladinu moře, do něhož ze všech stran padají spousty vodopádů.
Na prahu otevřeného moře se na balvanu tulí parta tuleňů. Někteří chrní, ti čilejší znuděně hledí do našich objektivů. Trochu se pohoupat na vlnách a točíme zpět. Pláštěnky nasadit a lodí pěkně až pod vodopád, dopolední sprcha v ceně zájezdu. Jo, Milford sound je velká atrakce a to v tom pravým slova smyslu, je to byznys. Společnosti tu svádí konkurenční boj, lodě různých barev se točí fjordem jedna za druhou, den co den. Nutno ale podotknout, že je to hezký, stojí to za to. Alternativně je tu samozřejmě možnost vyrazit i na seakajaku a to by bylo mnohem hezčí. Jenomže cena je bezmála 200 dolarů na několik málo hodin.
Cestou z fjordu stavíme v Hollyford Valley. Asi patnáct kilometrů odbočka po šotolině a dojedete ke stejnojmennému kempu. Moc pěkný místečko vprostřed hor a krom něho kde nic, tu nic. Mají tu několik barevných dřevěnných chalup a hlavně malý muzeum se starým harampádím a informací o Davie Gunnovi - někdejšímu průkopníkovi turistiky ve zdejším kraji. Už v první půli dvacátýho století založil tenhle kemp a průvodcoval turistický výpravy do hor nebo na koních celým dlouhým údolím dál, až k pobřeží do zátoky Martins bay.
Kepler měl sloužit jako rozcvička pro delší Dusky trek, vedoucí napříč divokým Fjordlandem. Nakonec jsme ho ale odložili. Předpověď počasí není moc růžová, a tak před dalším trekem dáváme přednost troše socializace a jedeme woofovat. Míříme k jižnímu pobřeží, jelikož první ze dvou woofů máme domluvený v Rivertonu v rodince mladé němky Rike, která se sem před několika lety provdala za místního nábytkáře. Mají dvě malý děcka, pejska, dvě jehňátka a pěkný dům s velkou zahradou, kde je co dělat.
Mají vykácené haldy křoví podél plotu a na nás zbývá ta příjemnější práce. Vlastně celý tři dny udržujem oheň, pálíme větve a šáší. Jen poslední den trocha plení. Odpoledne nás Rike s děckama vzala na výlet na jejich oblíbenou pláž, na procházku buší, která tu vypadá zase trochu jinak než co jsme dosud viděli a do městskýho muzea. Po několik dní, jako členové rodiny.
Na druhou, tentokrát skoro týdenní návštěvu sme se vrátili do Fjordlandu, poblíž Tuatapere. Naším hostitelem se stal Graeme. Lovec, za mlada střihač ovcí, dnes farmář prozatím ve výslužbě, který žije na své několika set hektarové farmě na úpatí Fjordlandských hor.
Graeme je pozoruhodný chlapík. Narodil se v Northlands, na farmě severně od Aucklandu. Za mlada si vydělával stříháním ovcí. Putoval celou zemí, od farmy k farmě a stříhal ovce. A když přišel na samotný jih, zamiloval si to tu natolik, že tady později se ženou koupil rozlehlou ovčí farmu a usadil se. Jeho hlavní vášní je ale lov. Dnes má pochroumaný koleno z toho jak dřív tahal jeleny na zádech. Nějaký čas se živil i lovem possumů (vačic) a prodejem jejích kůží. Kdysi prý držel novozélandský rekord ve stažení possuma, něco přes 11 vteřin (dnešní světový rekord, 9.5 vteřiny, již drží jiný novozélanďan). Lov possumů je na Novém Zélandu podporovaný sport. Tahle škodná sem byla zavlečena uměle z Austrálie, aby bylo v lese co lovit pro maso a srst. Jenomže tu nemá přirozeného predátora a během sta let se jejich populace v zemi přiblížila 70ti milionům. Za posledních 30 let se ji podařilo zredukovat na půlku, čemuž pomohl nejen lov ale i pohotoví místní řidiči, kteří rádi stočí volant za přebíhajícím vačnatcem. Tihle roztomilí tvorové tu ničí buš a přirozený život, takže kiwáci je rádi nemají. Dnes už Graeme žije akorát z pronájmu své farmy, ovce prodal a jen občas zajde s flintou na jelena, to když mu dochází zvěřina v mrazáku. Zvěřina je totiž pomalu jediný maso, kterým se živí. Měli jsme ji na talíři snad každý veřer, na různý způsoby a mísy přetékaly. Nácky sme si cpali do sytosti. Na oplátku jsem pomohl se stavbou shedu (garáže na traktory a dílny) a Peťa uklízela. Moc dalšího se dělat nedalo, jelikož počasí za moc nestálo.
Jednoho dne nám Graeme předvedl svůj arsenál loveckých zbraní. Předloni v Norsku jsem potkal lovce, který používá výhradně flinty od Zbrojovky Brno. A jméno téhle značky se doneslo i na Nový Zéland. Graemova první puška, kterou v patnácti dostal byla právě malorážka od zbrojovky. Tenkrát s ní šel na celostátní střelecký závody a vyhrál. Nad několikanásobně dražšíma profi sportovníma zbraněma. Jeden kousek od Brněnské značky má stále doma, tak sme nakreslili terče a vystřelili si.
Hlavní zážite pak přišel večer, kdy sme vyrazili na zajíce. Tady se to dělá trochu jinak, než u nás. Ikdyž jak Graeme řiká, už je starý na běhání po buši a tahání jelenů na zádech, tak možná i proto jedeme na lov autem. Klopýtáme džípem po lesní cestě, okýnka stažený a brejlíme do tmy, kde se co mihne. Graeme řídí a svítí světlem a já třímám flintu. Peťa to kontroluje ze zadního sedadla. Jakmile se ve světle zalesknou zaječí oči, stavíme, já skáču z auta, opírám hlaveň o tveře a pálím. První dva pašáky jsem netrefil, ale na potřetí první ranou zasahuji. Ušák padá k zemi a ve mě se mísí několik různých pocitů. První zvíře, co jsem střelil. Každopádně na druhý den k večeři chutnal báječně.
Teď už se nám jarní cesta začíná krátit a pomalu se točíme směrem ke Christchurch. Čekají nás vlastně už jenom dvě destinace. Jako první přichází Catlins, oblast v nejjižnějším cípu jižního ostrova, kousek na východ od Invercargill. Je tu jemně zvlněná krajina, z části pokrytá pastvinou posetou ovcemi a z části buší protkanou řekami s krásnými vodopády. Pobřeží je členitý, plný útesů, kde největší atrakcí jsou jeskyně a útesy Cathedral caves. Tam sme se ovšem nedostali krz lambing (kvůli jehňátkům je zjara na Zélandu spousta treků zavřených). Vynahradili jsme si to vycházkami k McLean falls a v Catlins prý nejkrásnějším, terasovitým Purakaunui falls.
Zkraje Catlins jsme projížděli kolem meandrující řeky a viděli, jak se loví whitebait. Na kůlech ve vodě i na břehu je poseto desítkami chatrčí, o nichž jsme slyšeli, že sezónní pronájem každé z nich a k ní spadajícího úseku vody je proklatě drahý. Lovci si hájí své claimy a rybář nezná rybáře - trochu jako kdysi za zlaté horečky. Jde tu o hodně, whitebait je dobrý byznys.
V Curio bay je pěkný kemp, kde se parkuje v soukromých kotcích vysekaných v rákosí.
A hlavně je tu možno spatřit vzácný žlutooký tučňáky. Nelze však čekat početný kolonie. Tenhle druh patří k nejohroženějším a navíc, narozdíl od ostatních tučňáků, je spíše samotář. Hnízdí ve křoví podél břehu a celý den tráví v moři. Proto jediná doba, kdy ho lze spatřit, je za rozbřesu, jak putuje pláží k moři a za soumraku, kdy se vynoří z vln a kolíbá zpět do křoví. Když za večer uvidíte dva až tři, můžete hovořit o štěstí. My toho dne viděli jednoho.
Během vyhlížení tučňáků stojí za to si tu všimnout i zkamenělých kmenů pravěkých stromů rozházených po skále podél pobřeží.
V Papatowai pak sídlí Lost Gypsy Gallery. Jakési podivné muzeum, které zde vytvořil nadšenec, co vytváří nespočet mechanizovaně pohyblivých výtvorů, například tuhle plechovou velrybu u vchodu. Sezona ještě nezačala, mají zavřeno.
Tou poslední destiancí je druhé největší město jižního ostrova Dunedin. Slyšeli jsme, že je to jedno z těch nejhezčích měst v zemi. A skutečně, studentské město evropského střihu a bohatého kulturního vyžití. Z pěknýho centra místy zajímavé architektury je nejvíce vyzdvihované vlakové nádraží - nevelká, ale na Nový Zéland vskutku zdobná historická budova.
V jednom ze dvou muzeí Otaga je skryta zajímavá atrakce - pavilon deštného pralesa. Vlezete dovnitř a všude kolem vás poletují stovky pestrobarevných tropických motýlů.
V tom druhém si zas můžete třeba navléci šaty z koloniálních dob. Na horkou čokoládu jsme zašli do Cadbury čokoládovny, kam je možno vyrazit i na exurzi. Jinak si tu ale člověk najde i opravdu pěknou kavárničku pro odpolední posezení a na večer kulturní program dle libosti. Je cítit, že je to studentské město a pěkné. Jo a na závěr nelze vynechat Baldwin street, v Guinessově knize zapsanou coby nejprudší obydlenou ulici na světě s průměrným slonem 29% a v nejostřejším úseku pak slušných 35%.
Vedle města leží poloostrov Otago peninsula, kde stojí jediný zámek na Novém Zélandu. Vlastně je to spíš taková větší z našich prvorepublikových vil, upravená v anglickém stylu. Na hrotu poloostrova je zřízena rezervace královských albatrosů, majestátních vytrvalých mořských letců s rozpětím kolem tří metrů. Vstup do rezervace funguje pouze organizovaně, ale i zdálky možno je zahlídnout kroužit vysoko nad zemí.
Odtud už hurá do Christu, na dva týdny se zabydlet u Petera na chřestové farmě, než se pak přestěhujem zkusit štěstí do Wanaky, našeho pravděpodobně už posledního stanoviště. Cestu ještě půlíme noclehem v pěkným freekempu v Kakanui. Chcem totiž za soumraku juknout na Bushy beach v Oamaru, jesli tam nespatříme ještě nějaký tučňáky. Nakonec tomu asi štěstí chtělo a ukázali se celkem tři, což je hodně dobrý! Nejdříve vylezl z vody jeden a před křovím se zastavil. Asi 5 minut stál na fleku, dokud nedoplaval i jeho opožděný parťák, počkal, než se za ním překolíbal přes pláž a společně pak hupli do křa.
| Zápisky | Fotky |