> Rozcestník > Cesta přes půl světa 2013 až 15
Život v chřestu
| Zápisky | Fotky |
Na Peterovu špárglovou farmu jsme nastupovali s prvotním výhledem pěti týdnů práce. Nikterak dlouhá doba, a tak jsme ani nehledali komfortnější ubytování, které v oblasti Christchurch není uplně za pusu. Vzali jsme za vděk mezi místní českou komunitou poměrně známým kempem Rainbow Star, provozovaným Taiwanci, převážně pro Taiwance. Do práce sotva 3 minuty autem, při delším pobytu stovka týdně za bydlení v chatce, která velikostí o nic nepředčí naší skromnou dodávku. Kolem King-size postele v podobě dvou matrací hozených na zemi vedle sebe přečníval sotva půlmetrový pruh podlahy ze dvou stran lože. Skromné bydlo doplněné o jednoduchou kuchyň v maringotce, provoněnou glutamátkem a společenskou místnost v někdejší garáži, která uspořádáním a typem nábytku až nápadně připomínala klasické asijské bistro, nám bylo po pět týdnů, mno řekněme dostatečným útočištěm. Taiwanci jsou vlastně vcelku milý národ, ale v počtu zhruba třiceti vydají za poměrně hlučnou bandu. Nás čechů tu bylo všehovšudy čtyři, později pět. Ale což, pokud někdo hledá bydlení kolem Lincolnu na kratší dobu a nečeká zcela Novozélandský standard ubytování, Rainbow star není tak špatná volba.
Práce na asparágus farmě však byla příjemná. Peter je ten nejlepší šéf, co jsme tu zatím poznali. Týpek něco přes padesát s rošťáckým výrazem v očích a vtipnou poznámkou ke každé situaci, co často s náma přiložil ruku k dílu a pokecal.
První tři týdny jsme stáli u pásu a třídili kořeny chřestu, poté následovalo přesazování rostlinek do tašek, coby květináčů s čerstvou zeminou, čímž jsme prakticky vyplnili první pracovní etapu.
Později, po měsíční dovolené, jsme se v říjnu ještě na dva týdny vrátili a tentokrát bydleli přímo na farmě, což sice komfortem připomínalo Rainbow Star, ale bylo to zdarma. Obývák přímo v hale vedle traktoru a všeho vercajku, ložnice ve voze a solární sprcha pověšená na starým kombajnu, co Peter od kohosi dostal za dvě kila jako sběratelský kousek a teď mu tu dělá ozdobu.
Kromě sběru čerstvého chřestu jsme pracovali na přípravě polí pro pěstování asparagu na semeno. Peter je vystudovaný doktor zemědělství a v oblasti chřestu je světově uznávaná kapacita. Jezdí na mezinárodní chřestové konference a je jediný na jižní polokouli, kdo se zabývá šlechtěním chřestu. Poslední roky teda už má sklizeň čerstvého špárglu spíš jen jako hobby, v malým množství a živí ho hlavně prodej semínek a kořenů ostatním pěstitelům.
Mnoho mezinárodních kontaktů si tu ale člověk neudělá, jelikož Peter si nějak oblíbil čechy (celkem nás bylo sedm) a vlastně se zdá, že pracanty jiných národností snad ani nezaměstnává. Snad jen s výjimkou dvou Maorek, které však mnoho pracovního zápalu neprojevily. Přišli jednoho ponděla a pravda, docela slušně mákli. V úterý už ale jen zavolali, že jim včerejší večeře nějak nesedla a neukázali se více. Kdoví co si dali dobrého...
Pochopitelně jsme ale furt jen nedřeli. Mrkli jsme do Christu, který před nedávným zemětřesením prý býval jedním z pěknějších novozélandských měst. Bohužel dnes je centrum města, včetně vzácné katedrály v sutinách a pomalu postupující opravy se zdají, že mohou být dokončeny nejdříve tak za dvacet let. Procházka někdejším živoucím městem je spíše smutná, připomíná to tu město duchů. Muzeum na prahu rozlehlého Hagley parku ale za návštěvu stojí, podobně jako provizorní katedrála postavená z kartonu.
Město je obklopeno širou Canteburskou nížinou, pokrytou farmami, poli a stády zvěře. Na Zélandu je ale všude blízko a ani tahle nehezká placka není nekonečná. Zasněžené špičky hor se tyčí na dohled, vzadu nad ubečenými stády ovcí. Stačí sednout do auta a za hodinku už možno šlapat vzhůru do hor.
Při průjezdu Kaikourou, přístavem dvě hodinky severně od Christchurch, je kromě pěknýho přístavu samotnýho, obklopenýho hradbou pěkných hor, nutno se zastavit v tulení školce. 20 kilometrů nad Kaikourou je u cesty nenápadné parkoviště a od něho desetiminutová procházka podel potoka Ohau Stream k laguně s vodopádem, ve které blbne spousta tuleních mláďat. Tuleni se narodí na podzim a během celé zimy se tulí z moře proti proudu říčky až k vodopádu a tak tu blbnou. Někteří známí tu byli dříve v zimě a potkali jich tu prý snad ke třiceti. My sme tu ale byli později. Už byli odrostlejší a bylo jich tu jen několik. Stejně to byl roztomilý zážitek. Hlavně s Peti podvodním foťákem se hezky vyřádili.
Další atrakce v Kaikouře je jinýho ražení. Jeden malajec tu ve svým bistru servíruje Giant burger. 400 gramů masa, 1,5kg celkové hmoty. Dyž ho člověk vtlačí do 12ti minut, tak ho má gratis. Rekord je prý 8 minut. Poměrně nechutná záležitost. V jídle nezávodím a s časem přes půl hodiny v klidu vychutnávám a dosyta zaplněn se kutálím pryč. Peťa s Jirkou si ho darěji dali na půl a Peťa si dala dámskou verzi.
Za jednodenní výlet pak stál hezký přístav Akaroa v srdci rozeklatého kopcovitého poloostrova Bay Peninsula, v těsném sousedství Christchurch. Navzdory tomu, že Zéland je kolonií Anglickou, Akaroa byla založena Francouzi. Dnes už tu ale po nich, možná kromě památníku, není ani památky.
Na molu ale prodávají nejlepší Fish and Chips. Tuhle Zélandskou (a potažmo Britskou) klasiku nabízejí na každém rohu. Ryba smažená ve strouhance, balená spolu s hranolkamy v umaštěným papíru. Ledaskde prohlašují, že právě oni mají nejlepší Fish and Chips ve městě, ne-li na celým Zélandu. Pravda je ale taková, že výše popsanou chuťovku lze jen těžko udělat “lépe” či “hůře”, vždycko je to jen hromádka smaženin v zamaštěným archu. Stánek na molu v Akaroe je však výjimkou. Žádná strouhanka, nýbrž čerstvá rybka, brilantně kořeněná, jemně udělaná na přírodno na grilu. K ní ale samozřejmě hrstka hranolek. Dohromady to nakonec tvoří jistě to nejlepší Fish and Chips co sme tu měli.
Jednou z osnov, podle které lze po Zélandu cestovat je následování symbolu prstenu v běžným autoatlasu novějšího data vydání. Záběry z Pán Prstenů dělají Novém Zélandu dobrou reklamu. I v mapě je naznačeno, kde se točila která scéna. Spousta těch míst bývá pěkných, tak sme se jednoho víkendu vyvezly na Mt. Sunday.
Pěkně tvarovaný hrbek (skutečně ideální, včetně pikniku, pro hodinovou nedělní vycházku) raší z prostřed plochého dna širokého údolí, obklopeného ještě pěkněji tvarovanou hradbou hor. Tady se Peter Jackson pozastavil a zadíval do krajiny... Zde leží Edoras!
Dostalo se i na výlet do Arthur's passu, kde sme s klukama přešli krásný hřebínek přes Mt. Bealey a Avalanche peak. Jemné lezecké pasáže, připomínající přechod Roháčů a jarní zbytky sněhu dělali pak hřebínek dokonce ještě krásnější. Maček s cepínem ale nakonec nebylo nutně třeba. Vydařený jednodenní přechod.
| Zápisky | Fotky |