ZdrSem Exl 2012
| Zápisky | Fotky |
Text: Hanka
Foto: Skipy
Dva dny po Zdrsemu stoupám za silně funícím pánem po schodech Dobšínské ľadové jeskyně a místo výkladu průvodkyně vnímám jen myšlenku, že jestli tady dostane infarkt, bude se odsud dostávat pěkně blbě, na případnou resuscitaci tu není vůbec místo a lehce úzkostně myslím na to, že moji lékárničku i se zásobou latexových rukavic má kamarád na druhé straně davu..
Zdrsem opravdu změní váš pohled na svět…
Posádka našeho úžasného vozu se ve středu odpoledne setkává na loděnici, nakládá lodě, matroš a oddílové krýgly a za zpěvu stylových písní (Hrobař) odjíždí na Vír. V domě u Hamříků (kolikrát za víkend budem jen tuhle adresu hlásit do telefonu) kolektivně osidlujeme půdu a čekání na zbylé posádky krátíme pinkáním plážového míče. Navzdory předpokladům a pichlavému plotu vydržel celých pět dní, ačkoliv do cizí zahrady jsme pro něj museli dvakrát už během první půlhodiny.
Po úvodu do kurzu komunitně likvidujeme Markův úžasný bůček a hned řešíme nejzávažnější krizovou situaci celého kurzu, neboť nám schází jakási hadička k pípě a ačkoliv máme dvě bečky píva, jsme jaksi na suchu. Naštěstí situaci zachraňuje kompresor pohotově vypůjčený z Veselého statku a kurz tím může skutečně reálně začít.
Dan se tváří napůl nepřítomně, z ruky mu v pravidelných intervalech stříká krev, nůž se válí opodál. Naprosto s přehledem porušuji první krok a snažím se ucpat ránu prsty. Kůže kolem má konzistenci bramborové kaše. Ale co teď? Jsem tu sama a telefon je až v domě. Snažím se přesvědčit Dana, ať si to chvilku podrží sám, ale ten se tváří, že co nevidět omdlí. Po chvilce přemítání mu přitisknu jeho prsty na ránu a pádím zavolat záchranku. Po cestě zpátky ještě sbalím lékárničku a snažím se vytvořit tlakový obvaz. Místo úhledného obvazu z knížek mi však vzniká krvavé cosi, obvaz se mi trhá, krev klouže…
Druhý den už začíná vše naostro. Začínáme se děsit vždy, když jsme děleni na dvě skupiny, ale jen do okamžiku, kdy zjistíme, že jsme tentokrát v té správné skupině a můžeme si neskutečně užívat simulování. Při vyhodnocování prvních simulací si sdělujeme jaký je to pocit, když si zachránce jen pleská nerozhodně rukama do kolen, simulanti zjišťují jak je při předstírání bezvědomí důležité nelehnout si do mraveniště, zkoumáme nefunkční pokusy zaškrtit tepenné krvácení tričkem a já nenápadně schovávám ruce zakrvácené až po zápěstí (bezpečnost až na prvním místě). První poznatek se nám však vrývá do paměti: Nechcete-li přijít o pacienta, pořádně si ho přivažte:).
Mezi simulace kolektivní se včleňuje „kolečko“. Po jednom procházíme 4 stanoviště a víme, že na každém bude pacient. Při čekání než na vás přijde řada tváře lehce blednou, kolena se začínají třást, ale pak už jsme hozeni do vody a musíme plavat nebo aspoň hrabat čubičku. Pravda, někdy je největší problém najít si pacienta, protože Šimonovi se prý na naší útulně zaprděné půdě nelíbilo a během čištění okapů se i se smetákem složil za míchačku tak úhledně, že téměř nebyl vidět. O fousek dál zvrací Kubíček chleba s jogurtem, Některé z nás natolik konsternuje tím, že je schopen dobrovolně se vzdát nějakého jídla, že téměř nejsou schopni akce. Při zásahu u agresivního Skipyho zase riskujete briskní výpad propiskou, která skončí ve vašich žebrech.
To už se mezi nás ovšem přiřítil Šimon alias Horst Fuchs. Jeho sugestivní vyprávění o výhodách skvělé a úžasné páteře nás naprosto dostává. Samozřejmě, kupujeme všichni. Nezbývá než doufat, že za účelem reklamací (doživotní záruka s výjimkou těchto případů: pád z výšky větší jak dva metry, náraz v rychlosti více než 40km v hodině, přímé násilí na páteř, či střelné poranění) bude urychleně založeno nové právní oddělení Kajaku VUT.
Při procházce po zahradě lze občas narazit na zajímavá individua. Letmým pohledem zjistíte, že Vláďa se bezúspěšně snaží schovat za značně děravým keřem, Dáša nacvičuje agresivitu boxerskými výpady, Marek panicky, ale velmi čile, prchá před svým zachráncem, zatímco Ondra usilovně hledá tučňáka. Všichni jsou nějací praštění… Podíváte-li se za plot do kanálu můžete zase ocenit jaký poetický pohled skýtá stříbrozlatá folie romanticky se vlnící na vodní hladině kolem kajakáře s vnitřním zraněním.
Po krátké Šimonově pohádce o kravincích je už jasné, že se schyluje k hromadné nehodě. Pokud stojíte o dobrou radu – neodcházejte v takto vypjatých chvílích na záchod. Tedy alespoň pokud se nechcete stát Vybrovolníkem pro velení.
A záhy je tu i nervózně očekávaný rozkaz: Převléct do hydra! Spolu s Boženkou zakládáme Imagistickou sekci (IS) Kajaku VUT a tím pádem nám samozřejmě nechybí správné skejťácké kraťásky, zakoupené u věhlasné firmy Vietkong speciálně pro tuto příležitost. Ondra nás v tom nemůže nechat a IS Kajaku VUT se uspokojivě rozrůstá.
A to už přibíhá Míra a táhne nás k vodě. Přehradníkům spadla klapka u hráze a přívalová vlnka rozházela trénující kajakáře po celém kanálu. Aby to nebylo málo, tak z toho šoku spadla z blízké skály lezkyně rovnou na svého kolegu… Ten nedýchá, kruci! A v zápětí se kácí k zemi i Mirek. Ze záchranky sdělují, že klapka může spadnout kdykoliv znovu a že oni sami se k nám nedostanou dřív jak za 40 minut. V kluzkém korytě budeme muset transportovat…
Vlastně nic co bychom nezvládli, všechno už máme přeci nacvičené. Takže nás nějaká ta resuscitace, úraz páteře nebo podchlazení nemůže vyvést z míry. Nejvíce si užíváme opečovávání páteřníka Masáka, který má po úrazu hlavy výbornou náladu a střídavě přesvědčuje zachránce, že snídal kytičky a pokouší se jim vypíchnout oko, což místy proloží pokusem o kotrmelec.
Nakonec máme přes všechny komplikace zraněné na břehu, kde si je už přebírají záchranáři. Nikomu ani nepřijde, že jsme zachraňovali skoro hodinu…
Vlastně to nedopadlo nijak špatně. Nikoho jsme nezabili, snad ani páteřníky jsme moc nepoškodili, takže jediné co doznalo úhonu bylo image (Když se projedete v bílých kraťáskách po břehu kanálu vypadáte pak trochu jako by jste se právě po… přesně tak.).
Kurz se nezadržitelně blíží ke konci. Další den nás ještě překvapí autonehoda, ale až na pár excesů s naší osobní bezpečností (prostě jako vždy) nám jde to zachraňování čím dál tím líp.
Přednášky o poštípání hmyzem a porodech jsou už vyloženě odpočinkové. Ještě vyrobíme pár více či méně funkčních dlah, přičemž se zas jednou ujišťujeme o univerzálnosti TESA pásky.
Večer opět grilujeme a vzhledem k deficitu piva (nezachránila nás ani bečka pohotově vypůjčená z hospody), jsme nuceni konzumovat vše co teče, včetně pampeliškového vína. Příchozího doktora uvítá Masák slovy : Já jsem Karel, Vy jste taky Karel a máte divný boty a posléze spolu se Šimonem ujíždí na metalu k čemuž Dáša tančí Irské tance. Ti šťastní, kteří úspěšně projdou Šimonovým kvízem (Vypije-li kajakář 2 litry rumu, 2 litry zelené a 2 litry pampeliškového vína, utrpí tím jeho ego? Nebo co uděláte pokud spatříte komunistu praštěného kladivem, který má hvězdu v krku a srp v zádech?) se už závěrečného zkoušení bát nemusí. Moc jich ale není. Nicméně certifikát dostáváme kupodivu nakonec všichni.
Doma vybaluji, stmívá se, najednou je chvilka klidu a ticha. Mám zvláštní pocit. Sice lidi z Kajaku VUT už chvilku znám, ale přesto mě překvapuje, jak jsme všichni dohromady fungovali. Začínám mít pocit, že tahle banda je opravdu reálně schopná někoho zachránit. Ten pocit po velké vodácké simulaci byl až … nevím, dojemný?. Vím, že se na tu bandu na vodě můžu spolehnout. Je to takové trochu patetické, že? Ale teď a tady je to tak moc reálné…
| Zápisky | Fotky |