> Rozcestník > Studování ve Finsku 2012
Procházka parkem Patvinsuo
| Zápisky | Fotky |
Národní park Patvinsuo leží necelou stovku kilometrů na východ od Joensuu, k ruským hranicím už to není daleko. Vlakem jsme dojeli do Uimaharju. K parku je to ještě přes třicet, ale nic tam nejezdí, dali jsme se do stopování. Náš drobný vroubek, kdy jsme se unáhlili s odbočením z hlavní cesty a nechali se odvézt přes 20 kilometrů blbým směrem, narovnal chlapík, kterému jsme zabušili na dům. Sympatický, na fina vcelku ukecaný strejda v montérkách nás vyvedl z omylu. Ukázal nám, že tudy cesta k parku nevede, naložil nás do auta a hodil vlastně až před park.
Třetím stopem jsme se pak dostali přeluxusně až před íčko v centru parku.
Rychle nám došlo, že Patvinsuo je park docela malý a abychom tu měli alespoň tři dny co dělat, je třeba s kilometry trasy šetřit. A tak jsme ráno nepospíchali a večer vyvářeli, užívali dlouhou pohodu u ohně a ulehali až za půlnočního šera. Tři noci, pokaždé u jiného z jezer, jedno místo kouzelnější než druhé.
Kopce tu člověk moc nenajde, kouzlo parku spočívá v něčem jiným. Člověk ho může objevit, když prochází lesem kolem světlezelených až bílých lišejníkových zahrádek nebo když si lehne do neuvěřitelně měkoučkých mechových polštářů a cítí se vyloženě jak v posteli, či když se zkrátka zastaví a zahledí do klidu lesa či širého močálu kolem.
V parku to žije, ne však turisty, potkali jsme jen několik lidí. Zato je tu na každým rohu mraveniště a odevšať se ozývají ptáci, dokonce jsme potkali i hnízdo Ospreye - Orlovce říčního, cožuž je s rozpětím až metr sedmdesát docela kus dravce! (Vidno na obrázku, na špici stromu přes jezero. Obyvatele hnízda identifikoval gájd, kterýho jsme náhodou potkali.)
Z technických zajímavostí bych zmínil, krom pravděpodobně jakési lesní ekologické výzkumné stanice, třeba klasickou kouřovou saunu a pak taky přívoz přes řeku. Klasifikovatelný jako v podstatě jednoduchý prám postavený na principu ruční lanovky. Kopec srandy jsme si na něm užili.
Cesta zpátky se zkraje zdála být nalinkovaná tak, že budem šlapat desítky kilometrů asfaltem, páč za dvě hodiny pochodu nás nepředjel než motorkář, kamion s kládama a zastavil nám jen nadšenec, jemuž celý auto plnil raft, kolo a pes - pro nás oba už místo nezbývalo. Až na parkovišťátku s jediným parkujícím autem se na nás usmálo štěstí ztělesněné paní, co po chvíli přišla z lesa ke svému vozu. Hodila nás nakonec až do Joensuu, kam měla stejně poblíž cestu. Oproti strejdovi z pátku vládla i angličtinou - bylo to příjemné svezení.
Na závěr ještě dodávám několik fotek z Joensuu během ponávratové procházky městem.
| Zápisky | Fotky |