> Rozcestník

Gruzie, Kavkaz 2011

| Zápisky | Fotky |

Zobrazit stránku:     1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33


Není kam dál stoupat

Den dvacátý, pondělí, 15. srpna

Budíček. Vykouknu ze stanu, vypadá to dobře. Fouká jen zlehka a pouze vrcholek je jemně olizován malým mrakem. Zkusíme ho! Slavnostní francouzská polívka podruhé, balíme a razíme. Vyrážet takto brzy je nutné, poněvadž útok na vrchol včetně návratu na meteostanici je dobré stihnout do oběda. Odpoledne je ledovec rozměklý od slunka a mnohem více nebezpečný.



Nedošli jsme ani k bílému kříži nedaleko meteostanice a začalo zvolna sněžit. To nás ale nerozhází a bez polevení z tempa pokračujeme dále. Haldy kamení v moréně pod masivem Khmurdo už jsou pokryty souvislou vrstvou čerstvého sněhu a tak je třeba pohybovat se dnes ještě opatrněji. Dorazili jsme na konec morény a dál postupovali širým bílým plató. Naši kocouři se spokojeně zakousávali do zledovatělého sněhu a pomalu přestávalo chumelit, mraky se rozestupovali. Teplota lehce pod nulou, mohlo být tak -5°C. Na druhou stranu vichr byl čím blíže sedlu stále prudší, jak se opíral o svah a klouzal po něm. Tentokrát jsme ale na něho byli lépe nachystáni. Káťa mi pujčila navíc svojí teplou vestu a pončo jako nouzovku proti větru. Kuba vyfasoval dokonce i fešnou košilku jakožto jednu ze základních spodních vrstvev!

Jsme v Kazbeckém sedle, 4500 metrů, úspěšně se pereme s vichrem. Od sedla dále ale začínám velmi silně pocitovat nadmořskou výšku, kyslíku citelně ubývá. Když se pak cesta nad sedlem stočila doprava, obloukem po ruském území, vítr najednou zmírnil. Udělalo se skutečně hezky, vysvitlo slunko, jen místy pod a kolem nás se povalovaly mraky. Pomalu jsme stoupali v závětří severního úbočí a otevírali se nám parádní výhledy do Ruského kraje.

Jenomže mě je hrozně. Co dvacet kroků padám na kolena, čelem se opírám o cepín a nutím výpravu k přestávce, poněvadž jsme stále navázáni. Běduji, výška si se mnou dělá co chce. Teprva když jsem se zakousnul do horalky, trochu to pomohlo a jakž takž se mi dařilo držet krok.

Po dlouhém pochodu jsme dosáhli sedla pod závěrečným výšvihem. Stačilo jen vystrčit hlavu přes navátou sněhovou hranu a člověka málem smetl ten ukrutný vichr, který se svou silou opíral do jižního svahu a klouzal po něm vzhůru až k sedlu, přes které fučel snad rychlostí orkánu. Byla to neuvěřitelná podívaná pozorovat mraky prohánějící se s větrem kolem nás snad rychlostí aut na závodním okruhu!

Výšvih na vrcholovou homoli nad sedlem představuje nejprudších céca 150 výškových metrů výstupu. Svah tu má zhruba 45°, což se sice ještě nedá nazvat lezením, nicméně povrch je tu vyfoukaný a hodně zledovatělý, takže důkladné zasekávání maček při každém kroku je tu na místě a stejně tak i cepín už zde začíná nabírat na nepostradatelnosti. Já už toho mám ale dost a vidím, že i kluci již sahají do posledních sil. Spočíváme chvilku nad malou skalkou v půli výšvihu a vychutnáváme ten neuvěřitelný výhled! Někde támhle před námi tím směrem se tyčí Elbrus spolu s dalšími velikány centrálního Kavkazu. Nalézt mezi mraky a ostatními vrcholy mohutný sopečný kužel nejvyššího vrcholu se nám ale nepodařilo. Nicméně to nic nekazilo na tom přeluxusním panorámatu!



Zvednout se a pokračovat. Poslední desítky metrů! Mám toho dost, funím jako uřícený bernardýn, ale dechu nepopadám. Je to neuvěřitelný, co se mnou dovede pětitisícová výška udělat. Krok po kroku a hle! svah se začíná pozvolna placatět - blíží se vrchol, už to cítím. Sbírám poslední síly a zkouším trošku zrychlit krok, něco jako vběh do cílové rovinky - moc se mi to ale nedaří. V mlze se najednou zjevil vrcholový praporek, jsme tu! Vrchol! Už není kam dál stoupat! 8 hodin a 20 minut, padáme na prdel do sněhu. Gratulujeme si, fotíme a Kuba zkušeně provedenou rybičkou chytá talíř přilítnuvší z mlhy, vržený Martinem z údolí.

Dobře, že ho chytil, páč teď ho budeme potřebovat. Nastává chvíle slavnostní vrcholové snídaně. V tuto chvíli se vrátím k naší debatě ve vlaku během cesty skrz Srbsko či možná Bulharsko. Martin tenkrát vzpoměl móresy horolezců Himálajských expedic a zmínil údajnou stížnost horolezců na nosiče, kteří do čtvrtého výškového tábora včas nedoručili zásilku ananasového kompotu se šlehačkou. Potřeba ananasového kompotu se šlehačkou ve výškovém táboře kdesi kolem 7000 metrů se může sice zprvu jevit trochu jako zhýralost. Z druhé strany je ale nutný uznat, že ananasový kompot se šlehačkou je záležitost, která každopádně dovede významně pozdvihnout horolezcovu morálku, podlomenou výškou a nelidským mrazem. A my, protože výškové nosiče nezaměstnáváme, ale úpadek morálky si dovolit přesto nemůžeme, vynesli jsme si ananasový kompot se šlehačkou na hrbu sami. Tedy, šlehačku neměli, máme bílý jogurt! Jako bonus ale čokoládu. Inu servírujeme na talíř kompot s jogurtem a pro absolutní parádu navrch cepínem strouhám veselé kravičky od známé čokoládovny.



V životě jsem věru nezažil mnoho dokonalejších snídaní. Udělat ještě několik fotek...

...pořízené obrázky žel bohu nabídnou pouze nás a mlhou v pozadí neb celý vrcholek byl zahalen v mraku. I přes nulový výhled jsme ale na vrcholu strávili bez mála hodinu. Nyní už je ale čas vykročit na cestu zpět.

Během sestupu jsme odměněni takřka dokonalým výhledem. Za poslední hodinku se viditelnostní situace pod mračnou čepicí kolem vrcholku možná ještě zlepšila, těch obrazů během spěchuprostého sestupu se snad nelze nabažit. Ledový svah místy sjíždíme po zadku, či postupně skáčeme po hlavě dolů, stále navázáni na lano - neuvěřitelná psina, jak za mlada na svahu u nás za vsí!

Akorátže dnes již na dospěláckém kopci. Nedlouho po poledni dorážíme zpět na meteostanici, přijímáme gratulace od Káti a zbytek dne již trávíme pochopitelně odpočinkem, naplněni pocitem vítězství nad sebou samými a vděku za to, že nás Kazbek nakonec pustil až na svůj vrchol!






Zobrazit stránku:     1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 32, 33

| Zápisky | Fotky |



> Rozcestník