> Rozcestník

Ukrajina 2012

| Zápisky | Fotky |

Zobrazit stránku:     1, 2, 3


Svidoveckou Poloninou do Usť Čorné

30. června - 4. července



Holky už měly cestu vytyčenou, přijel jsem k hotovýmu. Máme maximálně 10 dnů času, což vychází pohodlně na přechod hřebene Svidovce do Usť Čorné a pak Krásnou Poloninou do Koločavy. Hoverlu vzdáváme, času nezbývá; necháváme si jí jako dluh na příště a sobotního rána razíme stoupat vzhůru na hřeben severně z Rachova, směrem k Blyznici (1881 metrů), nejvyššímu vrchu Svidovecké Poloniny.



Stoupáme překrásnou strání plnou usedlostí, políček a ovcí. Zrovna se tu kosí louky a suší seno. Slunko praží o sto sedm, ptáme se na vodu. Na mapě tu jsou malované nesčetné potůčky, ale je třeba si pro tu vodu dojít kus dolů z kopce.

Paní poslala kluky, co beztak jen seděli na voze a se senem prd pomáhali. Dovedli nás k minerálnímu prameni. Voda měla silnou chuť i vůni, železitá byla tak, že kamení ve strouze bylo zrezivělé. Později jsme přišli na to, že podobných pramenů je tady v horách spousta.




Jak jsme tušili, k Blyznici se nám dnes dojít nepodařilo, ačkoliv v průvodci značí 40ti kilometrový přechod z Rachova hřebínkem přes vrchol Blyznice až do Jasinje za jednodenní tůru. Napadlo nás, že ten běžec v trenýrkách, co jsme ho potkali na druhý den, je třeba zaměstnán ve vydavatelství průvodce a se stopkami v kapse měří délky tras. Místo noclehu nás čekalo na široké louce, kde nám stádo kravek dělalo společnost ke snídani a býk Market ve sprše; teda vlastně ji ke "svýmu" prameni ani nepustil, nehodlal se o vodu dělit.

Druhou etapou jsme přešli vrchol Blyznice

a večer nás pak zastihl u lyžařského střediska Dragobrat. V dolíku kousek stranou, s výhledem na parádní širokou zelenou kotlinu jsme vztyčili plátěná obydlí. U snídaně nám dělalo společnost tentokráte stádečko oveček.



Celkově jsme na hřebeni z turistů potkali vlastně všehovšudy jednu bandu čechů a několik domácích výletníků, co přijeli z okolních měst či Kijeva. Překvapila mě otevřenost (až ukecanost) většiny z těch Ukrajinských cestovatelů. Protijdoucí se často i sami bez tázání rozpovídali a detailně nám popsali každý kilometr cesty, co nás čeká, případně i té, co nás nečeká, co kdybychom se rozhodli odbočit. Bylo to sympatický a člověk alespoň věděl, kde teče voda hned u cesty a kde je třeba se pro ní skutálet až do hlubokého žlebu, jako třeba u našeho třetího Svidoveckého tábořiště, kousek před vrcholem Tempa.



Člověka tu taky zaujme, kam až všude jsou místní schopni vyjet vozem. Projet si kus Svidovecké hřebenovky na korbě náklaďáku - proč ne!



čtvrtého dne už sme slezli ze hřebene dolů do Usť Čorné. Market bolely kolena a bojovala s nachlazením, a tak to na nějaký další hřeben moc nevypadalo. Mno, koneckonců i já s Peťou jsme se cítili poměrně udoláni vedrem. Ploužíme se pěknou zapadlou vesnicí, na první pohled je tu cítit mnohem větší odlehlost než v Rachově. Vládne tu pohoda a pomalý tempo života, lidi se koupou v čisté řece Teresvě. Teprva až jsme se doploužili do baru Tetjana, dali si gáblík a pivko, morálka začala opět vzrůstat. Krásnou Poloninu musíme sice vzdát, ale Koločavu nikoliv. Rozhodli jsme, že se popovezem dolinou až do Německé Mokré a do Koločavy přeběhnem jen kousek přes nevysoké sedlo Pryslop. Jako na zavolanou před lokálem zastavil se svým tranďálem pan Josef Horkavčuk, o kterém jsme už dříve slyšeli. Provozuje tu guesthouse a autodopravu. Když se ho zeptáte, či sou tu nějaké informace, odpoví "já jsem informace". Naložili jsme se mu do vozu, spolu s dědulou, na kterýho v jeho věku jaro působilo stále stejnou silou jak za mlada. Holky nenechal chvilu na pokoji, furt po nich šmatal, u toho se tlemil, vystrkoval jazyk a kroutil zadkem v podivným chlípným tanečku. Zdál se ale neškodnej, člověk se mu mohl jedině smát.

Projíždíme Ruskou a Německou Mokrou, přes dvě táhlé vesničky až nakonec doliny, k pěšině na Pryslop. Tranďál se kolíbá v cestě připomínající tankodrom, lemované domečky většinou roubenými, ale i zděnými, u cesty lavičky, lidi posedávají, diskutují, kolem pobíhají psy a vznešeně se procházejí kravky. Náš šofér co chvíli na někoho kyne a zdraví, jako by tu každýho znal, z rádia vyhrává skočná Ukrajinská klasika a já se občas praštím hlavou o strop, jak projedem po kotníky hlubokou díru a vyloženě se tetelím: tohle je ta pravá atmosféra východu, kterou tolik miluju!



Dorazili sme na konečnou, Josef nás vyložil, pokynul rukou směrem na Pryslop, pak taky nám na pozdrav a odjel. Kousek tu tábořili dva taťkové s děckama z Ústí nad Labem. Zastavili sme na slovíčko a zahnízdili hned za rohem. V křoví tu pramení minerálka, řeka přes cestu, čistá a teplá, zralá tak akorát ke koupeli. Travnatý plácek jako když luskne aj s posezením a později jsme přišli i na to, že 300 metrů je obchod, čili koupit chleba a pívo není problém. Je to jasný, jsme na dovolené: zůstáváme ještě noc a den věnujeme odpočinku, koupeli v řece a hodování.






Zobrazit stránku:     1, 2, 3

| Zápisky | Fotky |



> Rozcestník